Já, robot

Kniha je spíše o vyprávění lidí co pracovali pro USR, v době intervia s novinářem už jsou všichni v důchodu a vypráví o tom, jaké závady v důsledku nepředvídatelných situací vzniky v kontextu tří zákonů robotiky. Někdy tam došlo i do zásahů zákonů robotiky.
Kniha je v podstatě filosofie jak se bude v důsledku robot chovat. Asimov je v tomhle tak trochu jako Ludwig von Mises se svým „Human action“
V knize je vidět i evoluce přístupu k trojici zákonů, kde se člověk a lidstvo zaměňuje jako jedno a totéž když robot řídí ekonomiku.
V knize Roboti a Impérium Asimov dal lidstvo do nultého zákona a první zákon vyhradil pro člověka jako jednotlivce když pochopil, že lidstvo je nadřazeno jednotlivci. Danel a Giskard byli vlastně takový první roboti demokraté, ačkoliv původně to robot řešil tak že neublížit člověku/lidem nebo svou nečinností nedopustit aby bylo ublíženo člověku či více lidem i za cenu jednoho člověka až méně lidí. V tom je taková zvláštni autorova nekonzistence a nebo jen pozdější přeuspořádání které ukazuje, že robot časem může pravidla etiky sám vyvíjet a tím více se přiblížit inteligentnímu životu. Může to taky odkazovat na vývoj společnosti kdy afroameričané byli otroci, než byli přijati ve společnosti jako plnohodnotní lidé. Nejlépe to vystihuje povídka „Dvěstěletý člověk“ která bohužel není součástí této knihy a která ukazuje jakýsi robo-apartheid a hlavní hrdina neustále usiluje o uznání člověka a hledá důvody proč mu to uznání lidstvo nechce dát až nakonec zjistí, že lidstvo mu závidí nesmrtelnost a tak se jí nakonec vzdá. Trochu mi ta povídka připomíná dnešni transfóbii, robot vlastně i jakousi tranzicí na člověka procházel. Ale povídka může odkazovat klidně i na cokoliv jiného co bude v budoucnu aktuální.