Spiklenci

(...) Bruegel nepsal román pro české publikum, které už totalitní principy začalo zažívat v realitě, nýbrž jako výstrahu pro demokratické společnosti, v nichž by snad ještě politické hnutí operující s líbivým heslem „vše ve jménu lidu a pro lid“ mohlo získávat příznivce. Pro své varování zvolil přitažlivou formu kriminálního románu, v němž se ovšem nepátrá po pachatelích (ti jsou od počátku známi), nýbrž po iniciátorovi jejich činu, z něhož se vyklube agent provokatér. Postupné odhalování skutečného viníka, zavádějící motivy končící ve slepé uličce, propojení politického zákulisí s vyšetřováním, náznak milostné zápletky – to vše umožnilo Juliu Stieberovi, aby tvar románu blíže specifikoval jako „politický thriller“.1) A o ten se skutečně jedná, a to nejen v podobě fikční reality. (...)

(...) Přiznám se, že jsem – možná pod vlivem filmových narativů – očekával vyprávění mnohem úspornější, náznakovitější, zrychlené. Nicméně Bruegel postupuje jinak. I když si jeho příběh udržuje napětí (jež v závěru graduje překvapivým rozuzlením), vypravěč si zároveň vždy dokáže otevřít dostatek prostoru i času k tomu, aby své hrdiny uchopil až do výmluvných detailů a aby přesvědčivě zachytil i prostředí, v němž se pohybují, včetně nevybíravých vyšetřovacích metod, které jsou na ně uplatňovány, nebo které sami – jakožto kolečko mocenského mechanismu – uplatňují na jiných.

(...) Bruegel nevypráví příběh o střetu dobra a zla. Ukazuje střet různých

nadějí, strachů, zájmů a iluzí. Jeho po- stavy nežijí v učebnici dějepisu. Nevědí,

jak příběh dopadne. Právě tato nejisto- ta dodává jejich jednání lidský rozměr.

Čtenář zde nesleduje historické figury

pohybující se k předem známému vý- sledku, ale setkává se s lidmi, kteří se

snaží orientovat ve světě, jehož pravi- dla se právě proměňují. Takový pohled

ostatně odpovídá i autorovu vlastnímu přesvědčení – zůstával přesvědčeným demokratem, který odmítal jak politické iluze, tak historický fatalismus.(...)

(...) Spiklenci mají napínavý základ. Na začátku stojí atentát na vysokého komunistického aparátčíka z tajného oddělení. Příznačné zde je to, že je vše rozmyté. Ti, co byli s námi, jsou teď proti nám. A to, že jsme se odhodlali k činu, neznamená, že nesloužíme protivníkovi a že za to nezaplatíme životem. Román si udržuje tempo a napínavost navzdory tomu, že pokud bychom se na to podívali s chladnou distancí a znalostí tehdejší atmosféry, od začátku bychom jasně věděli, že nikdo nemá šanci. (...)

Na tuzemské literární scéně se objevilo nové nakladatelství a spolu s ním i dosud neznámý cizojazyčný autor, který ve své knize zpracovává téma spjaté s naší historií. Nakladatelstvím Sterne vydaný román Friedricha Bruegela Spiklenci je nejen proto velkým literárním objevem.

Zakladatelka nakladatelství Sterne, germanistka a bohemistka Eva Jelínková vypravila svůj první titul s neobyčejnou péčí.

Už v roce 1949 dokázal rakouský rodák popsat, kam se československá společnost ubírá.

(...) Na Spiklencích je pozoruhodné především to, s jakou přesností dokážou rozpoznat povahu nastupující komunistické diktatury. Bruegel ukazuje její vnější projevy — vykonstruovaná obvinění, vynucená doznání, režírované procesy — i hlubší logiku. Nejde o jednotlivé zločiny, nýbrž o rozklad samotné představy práva. Hlavní hrdina Jan Horák to formuluje s mrazivou stručností: „Ale od zneuznání absolutního práva došli ti dnešní ke zneuznání také svého vlastního, podmíněného práva. Teď neplatí absolutní ani relativní právo, teď neplatí vůbec žádné právo.“ (...)

Ve prospěch Spiklenců hovoří přinejmenším schopnost zobrazit nástup garnitury, skrytou kontinuitu protektorátu a stalinských padesátých let i postupné upevňování moci prostřednictvím manipulace a intrik věrně a věcně, bez zbytečných příkras. V případě dnešních románů o padesátých letech není neběžné, že v jejich základu stojí kriminální zápletka, ale zároveň jsou zatíženy patetickým lexikem, apelativností, morbiditou a zbytečnou expresivitou. (...) Bruegel si vystačil s minimalistickým gestem prostých vět, kde je tísnivá atmosféra příběhu umocňována blížícími se Velikonocemi. Je takto od počátku dané, že smrt a tragédie jsou nevyhnutelné – jde jen o to, v jakém budou rozsahu.