Spiklenci - krvavé Velikonoce 1949 v Praze

V případě Bruegela a jeho Spiklenců lze mluvit též o osudech jejich autora. Narozen 1897 ve Vídni, kde vyrůstal a vystudoval historii a germanistiku. Zároveň žil i v Praze. Poté, co došlo ke střetům rakouských sociálních demokratů, jejichž byl aktivním členem, s rakouskými fašisty, odešel v roce 1934 do Prahy, kde působil jako novinář a publicista, a jak cituje v obsáhlém doslovu Eva Jelínková,

"miloval Čechy, mluvil dokonale jejich řečí a důkladně znal jejich literaturu."

Ovšem ani v Praze nezůstal dlouho. Po Mnichovu odešel nejdříve do Francie a poté do Anglie, kde pracoval pro ministerstvo zahraničí československé exilové vlády. V létě 1945 se již jako československý občan vrátil do Prahy a poté byl ministerstvem zahraničí vyslán jako legační rada na naši vojenskou misi v Berlíně. Tím ale jeho přesuny nekončí. Po bolševickém puči emigroval v roce 1949 nejdříve do Švýcarska a poté do Anglie, kde také v roce 1955 zemřel. Emigrací potvrdil podezření komunistické rozvědky, že "zběhne určitě, když např. půjde se na něj ostře, kdyby např. dostal rozkaz přijet s rodinou zpět."

Až do této chvíle by nás Bruegelovy osudy nemusely zajímat, ovšem právě ve Švýcarsku napsal své Spiklence, kteří vyšli německy o rok později, v roce 1951, anglický překlad pak v roce 1952.

A pak už bylo, navzdory velkému ohlasu, ticho. Až v 80. letech na Bruegela a jeho Spiklence narazil německý publicista Jürgen Serke, když připravoval svou fenomenální knihu Böhmische Dörfer (1987), přibližující zapomenuté, německy píšící autory, Němce i Židy, žijící na území někdejší Koruny české a pozdějšího meziválečného Československa. Kniha pak pod původním názvem (dal by se přeložit jako Španělské vesnice) vyšla v roce 2001 česky. Serkeho Spiklenci tak zaujali, že poté inicioval v roce 1988 jejich nové vydání. A to se nějakými cestami dostalo k Evě Jelínkové, kde pětadvacet let leželo bez povšimnutí v knihovně. Ovšem poté, co si knihu přečetla, se rozhodla nechat ji přeložit a vydat. Tři čtvrtě století po jejím napsání... Potud tedy osudy jak autora, tak jeho knihy, a nyní:

jací Spiklenci jsou?

Můžeme román číst jako napínavou politickou detektivku plnou různých her, klamání a nečekaných odhalení, hru na agenty, falešné i skutečné, na vyšetřovatele, na hodné a zlé. Spiklence ale můžeme, v druhém plánu, číst jako nelichotivou výpověď o naší minulosti, o tom, jak bolševici všemi prostředky utužovali svou moc, jak utahovali šrouby, a jak jim to vlastně všechno procházelo (a vycházelo). Protože, a také o tom Bruegel píše, v příběhu figurují i naprostí oportunisté, "malí lidé", díky nimž vše klape. A nejen díky nim, protože, jak říká v knize právník ještě ze staré školy: "Nepochybuji, že hodně lidí je proti režimu, ale přitom poslouchají všechny rozkazy, pořád ještě."

Nicméně, jak přesně píše v doslovu Eva Jelínková: "Neexistuje jistota, že ten, kdo jedná, koná pouze ze své vůle – může být nevědomým nástrojem někoho jiného. To ovšem platí nejen pro odbojáře, ale také pro vyšetřovatele činu a jejich nadřízené na ministerstvu, ne-li dokonce v samém ústředí strany. Románovou formou se tu pojmenovávají velmi rafinované, nebezpečné a efektivní mechanismy autoritářského upevňování moci a jejího výkonu tak, aby byla zničena opozice a ovládnuta celá společnost."

Společnost, která si – jak hrůzné a slizké slovo –, zvyká.

Jak v knize říká generální tajemník KSČ Kladenský, "zprávy o nejhorších zločinech, jež by za první republiky vyvolaly senzace, bývaly zde [ústřední orgán strany, tedy Rudé právo] v posledním roce odbývány několika slovy tak často, že už u nikoho nevzbuzovaly zájem. I když všichni věděli, že po každé takové zprávě budou následovat rozsudky smrti bez milosti a vzápětí popravy, přesto strašné slovo jako velezrada, spolupráce s nepřítelem, vražda nebo sabotáž pozbývala svou hrůznost. Procesy s velezrádci a rozsudky smrti nabyly rázu epidemie, které se člověk sice bojí, ale kterou pokládá za nevyléčitelnou jako rakovinu."

Děj se odehrává v Praze v několika dnech kolem Velikonoc 1949 a točí se kolem atentátu na Šámala, vysokého činitele Státní bezpečnosti, který spáchali dva příslušníci odboje, Mirek a Jan Horákovi. Poté, co StB začíná kolem nich zatahovat smyčku, a to se vším, co k tomu patří, začíná Jan Horák přemýšlet nejen o svém poslání, ale také o tom, jak to vše s atentátem bylo, a také, kdo je mohl vyzradit? Jan Horák totiž v průběhu děje, a již ve vazbě, zjišťuje, že byl se svým druhem pouze vykonavatelem vůle komunistické bezpečnosti, která se potřebovala zbavit svého – z nějakého důvodu – nepohodlného šéfa. Zkrátka, že navzdory svým ideálům byl pouhým pěšákem v jejich hře. 

Padlo zde jméno Hugo Kladenský, zmiňme též další postavu, Pavla Švece, onoho odbojáře i sekčního šéfa na vnitru, a po Šámalově vraždě vlastně nejvyššího kápa. Kladenský v rozhovoru se Švecem tvrdí známou pravdu,

"strana nám často ukládá povinnosti, které představují pro naše svědomí břemeno. S tím se musíme vyrovnat. To se daří jen tehdy, když víme, že strana je naším nejvyšším zákonem."

Ano, ale to ještě ani jeden z nich nevěděli, respektive, nevěděl to jejich autor, Friedrich Bruegel, jak to vše dopadne. Zvláštní, že to nikoho nenapadlo, ale při znalosti historických reálií je jasné, že předobrazem generálního tajemníka strany Huga Kladenského byl skutečný šéf komunistů, Rudolf Slánský. Nejen že nám Bruegel napovídá jménem, Kladenský/ Slánský, obě města jsou ke všemu relativně blízko u sebe, pro Slánského mluví jak "nazrzavěle plavé, dozadu sčesané vlasy", tak zmínka o talmudu. Slánský byl nazrzlý a žid jakbysmet. A co Pavel Švec, ve Spiklencích známý jako Antonín? Zde posloužil za inspiraci André Simone, vlastním jménem Otto Katz, velice schopná zrůdička z Kominterny, popravený společně se Slánským v roce 1952, tedy dva roky po napsání Spiklenců.

Bruegelovi se, a to znovu připomnínám, pouhé dva roky po bolševickém puči, podařilo napsat skutečnou analýzu tehdejšího dění. Kniha je to něčím aktuální, bohužel, dodnes.

Josef Rauvolf