Babička s velkým B, tři posraná dětství a papučky velikosti sedmadvacet

Kniha na slovenské literární scéně zářila tak moc, až si její autorka za ni odnesla nejvýznamnější slovenskou literární cenu, Anasoft Literu. Přitom Babička© není žádný debut – je to pátá kniha autorky, která má za sebou oceňované tituly jako Barbora, boch & katarzia nebo Eklektik Bastard, a literární kritici se shodují, že jde o dosavadní vrchol její tvorby. Velké množství čtenářských ohlasů knihu vynášelo do nebe a já se opravdu těšil.

Knihou nás provází žena, která vyrůstala ve značně matriarchální rodině. Té svou pevnou rukou šéfuje Babička.

Ano, psáno s velkým B, v názvu knihy ještě příznačně doplněno znakem pro copyright. To prý byl autorčin pokus odložit knihu od té slavné Babičky, od díla Boženy Němcové, ale samotná postava si to velké B značící až bojácnou úctu zaslouží.

Vypravěčka rekapituluje svůj život na pohřbu, aniž by nám řekla, kdo vlastně zemřel. Ale všichni tak nějak tušíme, protože celou dobu tu malá Magda vzpomíná a vypráví o babičce. Časem se v tom proudu slov naučíte orientovat, i díky motivu papuček, který se táhne celou knihou. Malé Magdě má bačkůrky číslo 27, dospělá Magdaléna 39. Je to jednoduchý, ale účinný kompas.

Ivana Gibová v knize, kterou bych se nebál nazvat autofikční prózou, vykresluje své dětství a dospívání jako plné křiku, zákazů a příkazů. Drsná babička, apatická matka, otec alkoholik a ztroskotanec.

Bratr s lehkou mozkovou dysfunkcí. A v pozadí je věc, o které se v recenzích příliš nemluví, ale v knize je velmi přítomná – sexuální zneužívání a jeho popírání. Jak má v takové rodině v devadesátých letech na Slovensku vyrůstat dítě, a jak asi jeho dospívání dopadne? Není to těžké odhadnout. Paradox je, že nejdál v životě to očividně dotáhl její bratr.

Přitom kniha není jen o dětství. Její druhá, možná nejsilnější část zobrazuje Magdu jako dospělou ženu, která se stará o stárnoucí babičku zmítanou demencí. Ta se proměnila v tragikomickou figúrku závislou na péči druhých. Jenže jak pomáhat někomu, o kom se domníváte, že přispěl k vaší vnitřní katastrofě? Tahle otázka visí nad závěrem knihy a nepouští.

Ivana Gibová sice čtenáři překládá knihu útlou, ale rozhodně ne jednoduchou na čtení. Nejde jen o silný příběh, ve kterém je pro čtenáře připraveno jen velmi málo překvapení, ale velmi temná a čtenářsky náročná je také forma. Dlouhá souvětí, klidně na půlku stránky. Prakticky žádné odstavce. Kniha je tak jeden dlouhý proud slov a emocí. Jako by to někdo ze sebe potřeboval dostat ven. Důležité přitom je, že tma má svůj protipól. Kniha je místy překvapivě ironická a cynická, a právě tato dvojznačnost ji zachraňuje před pouhým depresivním výkřikem. Gibová není patetická.

Možná bychom si všichni spíš přáli mít tu Babičku od Boženy Němcové, ale ne vždy je osud laskavý, a to je jeden z motivů knihy.

Mimochodem – slovenská původní vydání knihy zahalovala obálka připomínající babičkovské povlečení s květinovým vzorem, záměrná past na čtenáře, která kontrastovala s brutálním obsahem. Český překlad přichází s obálkou jinou a trochu tak o tuto ironii připravuje. Stejně jako o šarišské nářečí originálu, které překladu logicky zmizelo, ale ve slovenštině dodávalo příběhu velmi specifický geografický a sociální vzduch východoslovenského maloměsta. Přesto je překlad Miroslava Zelinského čtivý a plynulý.

Je tu ale spousta otázek, na které si musí čtenář odpovědět sám. Proč matce říká Anetka, a ne matka? Podobně otcovi také říká jeho křestním jménem. Knihou se také nesou refrény, které mám v próze rád. Některé motivy, které vám autorka na začátku vysvětlí, se průběžně objevují zas a zas. Například s Marií Callas se potkáte tak často, že jsem to v polovině přestal počítat.

Tomáš Fojtík, knihypanakaplana.substack.com