Albert Camus píše, že násilí je zároveň nevyhnutelné i neospravedlnitelné

Přestože nás od napsání a publikování těchto textů dělí i více než osmdesát let (vycházely v letech 1943 až 1958), a byly inspirovány zcela konkrétními událostmi, násilím, krutostmi a vražděním v Alžírsku, vymaňujícím se z francouzské koloniální nadvlády, nic se nezměnilo. Pokud bychom vypustili návodné reálie, odkazující na konflikt v Alžírsku, klidně se mohly Camusovy texty týkat současné situace v Palestině, odkazovat na akce Al-Káidy, ale i jiných teroristů, a samozřejmě i vlád. Editorka svazku Jacqueline Levi-Valensiová píše o motivaci, jež vedla Camuse k sepisování textů, o nichž věděl, že za ně bude v lepším případě kritizován, jako tomu bylo například v případě textu, v němž psal kriticky o svržení atomové bomby na Hirošimu:

"Camus se domníval, že je odpovědností intelektuála a spisovatele nezůstávat stranou dobových událostí, proto celou jeho tvorbu prostupují etické požadavky."

Camus sám vysvětluje v eseji Záhada: "Vyrostl jsem tak jako všichni lidé mé generace za víření bubnů první světové války a od té doby naše historie byla jen samá vražda, nespravedlnost či násilí."

V dramatu Spravedliví (1949), inspirovaném historickými událostmi v carském Rusku, jehož hrdiny jsou autentické postavy anarchistů a spory o míře "nutného" násilí, o tom, zda-li je ospravedlnitelné zabíjení nevinných civilistů, zdali mohou při kácení lesa, tedy atentátech na cary a podobně, létat třísky. V roce 1905 totiž anarchista Kaljajev odmítl hodit bombu na kočár velkovévody, v němž jely i jeho dvě děti, Camus píše:

"DORA: ‘A co když celé lidstvo zavrhne revoluci? A co když všechen lid, pro který bojuješ, odmítne, aby se zabíjely děti? Pak bude třeba postavit se i proti lidu?’

ŠTĚPÁN: ‘Ano, bude-li třeba. A až do té doby, než pochopí. Já také miluji lid.’"¨

A v knize Člověk revoltující (1951) na toto téma navazuje: "... revoluce postrádající neustálou kontrolu revoltujícího ducha nakonec upadá do určitého nihilismu účinnosti a vyúsťuje v teror." Tato esej, přesněji odmítnutí kolektivní revoluce, byla příčinou Camusova sporu s velkým "revolucionářem" Jean-Paulem Sartrem. K tomu dodejme Camusův citát, jenž posloužil Tonymu Judtovi jako motto knihy Falešné ideje, cizí krev o nehezké úloze francouzských (nejen) levicových intelektuálů:

"Každá lživá myšlenka vždycky končí v krvi, ale pokaždé je to krev druhých lidí. To je důvod, proč jsou někteří naši myslitelé ochotni bez rozpaků tvrdit cokoli." 

Již bylo řečeno, že svazek Úvahy o terorismu obsahuje především texty týkající se alžírské otázky. V článku Příměří pro civilisty, psaném v lednu 1956 pro L´Express, čteme: "Lze snad odsuzovat represi, ale ignorovat přitom nebo zamlčovat excesy provázející povstání? A naopak – lze se rozhořčovat nad hromadným vražděním zajatých Francouzů a zároveň akceptovat popravy Arabů bez soudu? Každý odůvodňuje své jednání zločinem toho druhého. Ale taková logika vede jenom k nekonečné destrukci."

Podobně píše v Předmluvě k Alžírským kronikám (1958): "Proto je třeba odmítnout argumenty schvalující mučení: lze jím možná – na úkor vlastní cti – odhalit třicet bomb, ale ve stejném momentě povstane padesát nových teroristů, kteří jinými prostředky a jinde usmrtí ještě více nevinných." A pokračuje: "Úkolem vlády není zabránit demonstracím proti zločinným extrémnostem represe, ale naopak ukončit tyto excesy, veřejně je odsoudit a vytvořit klima, v němž se nebude každý občan cítit osobně zodpovědný za činy několika málo lidí, a nebude tedy nucen je zavrhnout, anebo za ně převzít odpovědnost."

A ještě jeden výmluvný úryvek z tohoto textu:

"Každá ze stran obhajuje svůj zločin zločinem té druhé. Panuje krevní msta, proti níž intelektuál nic nezmůže, ledaže by se sám chopil zbraně. Jestliže násilí plodí další násilí a bludy potlačují zdravý rozum, nemůže být úlohou intelektuálů zpovzdálí hájit nebo odsuzovat násilnosti jednoho či druhého, jak čteme. Obviněný násilník se rozzuří a ospravedlněný násilník je jen povzbuzen k dalšímu násilí."

Camus ale nebyl žádný naivní idealista, jak vidíme z eseje Ani oběti, ani popravčí (1946), v níž píše: "Utopie je to, co je v rozporu s realitou. Z tohoto hlediska by bylo zcela utopické chtít, aby už nikdo nikoho nezabíjel. To by se rovnalo absolutní utopii. Ale o utopii mnohem mírnější, než kdybychom požadovali, aby už nebylo ospravedlňováno násilí." Neznamená to, že by požadoval nemožné, jak vidíme z možná nikdy neodeslaného Dopisu Alberta Camuse Jeanu Sénacovi,. "Nejde-li spisovatel do boje, musí pečlivě vážit slova, aby ještě víc nezatěžoval krvavé břímě."

Protože, již za války v Dopisech německému příteli (1943-1944) píše: "Jít vstříc mučení a smrti s jasným vědomím, že nenávist a násilím jsou jen marnost, v tom spočívá naše velikost." A jinde čteme: "Nikdy jsem nevěřil, že by pravda sama o sobě byla mocná. Ale stačí aspoň vědět, že pravda může zvítězit stejnou měrou jako lež."

Josef Rauvolf