Mrtvé duše nezpívají: nová kapitola Oddělení Q

Nemusíme tu spekulovat o všech důvodech, které stály za pokračováním, protože důležité je něco jiného. Jak se to povedlo? Má smysl Oddělení Q číst dál? Není to náhodou jen slabý odvar, který sází na komerční úspěch první desítky?

Autorstvím dalšího příběhu Carla Mørcka pověřil Line Holmovou a Stine Boltherovou. Výsledkem je jedenáctý díl série s názvem Mrtvé duše nezpívají a rovnou na úvodní otázky odpovídám: obávat se nebylo třeba. Pojďme k ději:

Carl odešel do důchodu, aby se mohl věnovat psaní. Jenže jednoho dne ho kontaktuje žena se znepokojivou nahrávkou a tak se Carl spolu s Rose a Asadem, kteří se snaží držet oddělení Q při životě, znovu pouští do vyšetřování. Respektive jen Rose s Asadem, Carl už definitivně policejní práci pověsil na hřebík. Ale nebylo by to Carl, kdyby se nesnažil svým oblíbeným kolegům pomoct.

Na zvukové nahrávce dvojice vyšetřovatelů slyší hlas ženy, kterou se před čtyřmi lety pokusil zavraždit její manžel. Případ vypadá zdánlivě jasně, jenže nic v Oddělení Q nikdy není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Zdánlivě uzavřený případ vraždy a sebevraždy dostane nové světlo a tým vyšetřovatelů najednou zpochybní vše, co si dosud myslel.

Největší novinkou je ovšem nová tvář v týmu. Přichází Helena Henry, Francouzka, která se do vyšetřování pustí s plnou vervou, ale která si zároveň nese vlastní tajemství. Jako postava je to vlastně Asad 2.0: někdo přicházející zvenčí, kdo Dánsko a dánštinu ještě nemá zcela v malíku, což autorkám dává prostor i pro odlehčení. Jenže stejně jako u Asada se kolem Heleny začíná vršit záhada z minulosti, které se nevyhne. Je to postava s perspektivou, a to ve světě série, kde dobře víme, že vybudovat nového oblíbeného hrdinu trvá celé svazky.

Carlův odchod do pozadí byl odvážný krok. Autorky tím otevřely prostor Rose a Asadovi způsobem, který dosud nebyl možný. Ukazuje se ale také, že Carlova autorita fungovala jako pojivo příběhu: ta zvláštní chemie, která ze série dělala něco víc než jen dobře vystavěné krimi. Tahle složka tu v plné síle chybí. Mrtvé duše nezpívají je ale potřeba číst jako nový začátek, a v tom světle obstojí výborně.

Styl je o něco jiný než u Adler-Olsena. Méně ostrého sarkasmu, celkově méně tíživá atmosféra.

Jestli je to volba, nebo vliv konkrétní zápletky, ukáží teprve další díly. Podstatné ale je, co tenhle jedenáctý svazek potvrzuje: v roce 2025 tři autoři společně získali dánskou cenu Martha Prisen pro oblíbeného autora roku. Dánští čtenáři tedy svůj verdikt vynesli, a to celkem jednoznačně.

Pokud jde o přechod série do nových rukou, patří Mrtvé duše nezpívají k těm šťastnějším příkladům. Víme, jak to v takových případech dopadá. Stačí si vzpomenout na řadu pokračování slavných detektivních sérií po odchodu jejich tvůrců, kdy se nástupci buď topí v napodobování originálu, nebo ho naopak popírají tak, že věrným čtenářům nezbyde nic. Line Holmová je novinářka s více než dvaceti lety zkušeností a dvěma nominacemi na prestižní dánskou novinářskou cenu Cavlingprisen. Stine Boltherová je autorka patnácti knih, uznávaná odbornice na kriminální tématiku a hostitelka populárních podcastů. Jejich zázemí ve skutečných kriminálních kauzách je ve vyprávění cítit.

Tomáš Fojtík, knihypanakaplana.substack.com