Všechno z poezie Daniila Charmse v jedné knize

Osud si s básníkem, prozaikem a dramatikem Daniilem Ivanovičem Charmsem zahrál skutečně krutou hru – narodit se jinde, než právě v zemi, jež se měla zanedlouho stát Svazem sovětských socialistických republik, mohl prožít nejen klidný ale i daleko delší život. Na druhou stranu, kdoví, zdali by pak psal tak, jako právě v dnes těžko představitelných podmínkách rudého teroru. Protože i v umělecké tvorbě, a hlavně v jejích předpokladech. platí přinejmenším částečně fyzikální zákon akce a reakce...

Charmsovu tvorbu můžeme považovat za projev člověka duševně nemocného.  Můžeme ale použít i jiné označení, a vnímat Charmsovy texty jako projevy nemocné duše. Ve výsledku to vyjde sice nastejno, je to však daleko přesnější. Protože především nemocná byla doba - a to silně. Postižená epidemií zla, intolerance, krvavého a krutého násilí. Epidemií smrti.

A vypůjčíme-li si, samozřejmě s notnou dávkou perverzity, učení, jež bylo hlásáno za Charmsova života a jež stálo životy desítek miliónů občanů jeho rodné země, byla jeho tvorba prostě odrazem doby. Tak nějak to přeci ve své teorii odrazu hlásal muž, který sice neměl žádné vlasy, o to víc byl plný krvelačné nenávisti.

Daniil Charms psával především náležitě vymknuté prózy. Stejně šílené jako doba, ve které žil. Narodil se v roce 1905 v Petrohradě, nástup bolševické revoluce jej tedy zastihl jako chlapce. Ovšem stejně jako jsou jeho texty vše, jen ne normální povídky či poezie, stejně tak nebyl všední ani jeho život.

Narodil se sice jako Daniil Ivanovič Juvačov, ovšem při studiích na gymnáziu, kde se obstojně naučil německy a anglicky, si také vymyslel své umělecké jméno: spojením anglických slov "harm" a "charm", tedy ublížení, ale i zlo, a kouzlo či okouzlení. Dohromady Charms, okouzlující špatnost.

Okouzlující prý Charms rozhodně byl. Oblékal se jako dandy a zvláště k ženám se choval velice galantně. Zároveň ale dokázal prohledávat leningradské špeluňky a individua, jako třeba žebráka se neobyčejně bujnou hřívou, copem až po pás, opásaného řetězy a na nohou s okovy, jaké nosili pološílení náboženští fanatici, brát do společnosti a bavit se pobouřenými reakcemi na různé provokace a originální mystifikace.  Sám také chodil v bizarních převlecích, s nalepeným plnovousem, lebkou na krku a démonickým výrazem strašil kolemjdoucí. A to zvláště poté, co byl po ročním pobytu na elektrotechnické fakultě vyhozen pro "nedostatečnou společenskou angažovanost".

Rozhodne se tedy naplno věnovat literatuře, vstupuje do Svazu básníků a začíná publikovat. Hlavně ale spolu s básníky Alexandrem Vveděnským a dalšími zakládá v roce 1925 uměleckou skupinu, jíž se říká činari, seznamuje se s Kazimirem Malevičem a dalšími avantgardními umělci, v roce 1927 je u zrodu uměleckého Sdružení reálného umění Oberiu. Píše do dětských časopisů, honoráře ale nejsou nijak závratné a tak žije spíš na dluh, hladoví. Hlavně je ale po ostré kritice stalinistů, kterým avantgardní umění moc nevonělo, zakázán a Charmsovi se dostává pozornosti tajné policie NKVD.

Jistě  - ty básně musely stalinským fízlům připadat zcela šílené, znevažující nový řád. Však také byly vymknuté z logiky, syntaxe, smyslu. Stejně jako Charms sám. Bylo to dada? Kdepak, byla to, bohužel, sovětská realita. Takhle třeba začíná báseň Večeře: "Klepnul kokr. Sto minut. / Skočil fokker. Byl zmačkaný, / proletěla píka. Není plotna. / Buď zdráv Kiko, tys nás dohnal..." Anebo báseň Viděl jsem vejít Jelizavetu... ze září 1933: "Viděl jsem vejít Jelizavetu / do velkého krásného domu / ústředního Sovětu. / Otevřenou pusu měla k tomu."

Poprvé byl zatčen NKVD v roce 1931 a obviněn z toho, že „odvádí pozornost sovětských občanů od budování komunismu“.

Dopadlo to vlastně ještě dobře, strávil pouze šest měsíců ve vězení a rok a půl ve vyhnanství v Kursku. Po vypuknutí války jej ale v srpnu 1941 NKVD zatýká znovu, je označen za duševně nemocného a zbaven svéprávnosti. V únoru 1942 pak umírá, neví se ale přesně, kdy, kde a jak – možná umrzl při transportu vlakem do Novosibirska, možná vyčerpáním a hladem až tam.

A jak to bylo s tou špatností? Charmsovy texty byly krátké, bláznivé, někdy kruté, někdy až zlé. Přesto bychom se bránili označit jejich autora – a tím i jeho tvorbu – za nějaký psychiatrický či patologický případ. Charmsovy texty a život jen odrážely šílenost doby,. Doby, jež si nevážila člověka a nectila lidskou svobodu. Doby, v níž člověk neznamenal vůbec nic - a tak s ním bylo nakládáno.

Josef Rauvolf