Biografie Ernsta Jüngera: ze zákopů přes dystopické vize až k halucinogenům

Ernst Jünger (1895-1998) jak ve své tvorbě, tak názorech a životě ztělesňoval všechny zákruty, propady i vrcholky své doby. A ke cti biografa Heimo Schwilka slouží, že byť si Jüngera bezesporu váží a obdivuje jej, na druhou stranu nic nezastírá, ani nepřebarvuje. Ostatně, proti tomu by se hrdý voják, mnohokrát raněný bojovník ze zákopů 1. světové války a držitel nejvyššího německého vojenského vyznamenání Pour le Mérite jistě ostře vymezil.

Jünger vydal pěknou řádku knih, jeho deníky mají 5000 stránek. Naštěstí máme některá jeho díla, ta nejzásadnější, i v českých překladech, můžeme se tak obrátit i k vlastním textům, doplňovat či dohledávat prameny Schwilkových vývodů, polemizovat s nimi.

Již odmala to s ním nebylo snadné. Jak píše Schwilk, ve škole "miluje pořádek a zároveň ho porušuje. Tento základní rys jeho povahy bude určovat jeho další život. Nakonec bude vždy samotářem, anarchistou, který se nedá začlenit do žádné skupiny."

Třeba když si za peníze na školné koupí šestiranný revolver a vyrazí do Cizinecké legie... "Žil jsem měsíce v tajné vzpouře," píše v autobiograficky laděné próze Africké hry z roku 1936, "která se na takovém místě [škola] dá špatně skrývat." A dodejme, že do Cizinecké lefgie skutečně dorazil, přičemž jak dovozuje Schwilk, byl to "výsledek nejen touhy po dobrodružství podnícené četbou, ale také výrazem čistého zoufalství." Revolver měl totiž nejspíš sloužit k vykonání sebevraždy... Vše ale dobře dopadlo, z legie byl díky otcovým konexím záhy vyreklamován, také touhy na odchod ze světa jej opustily.

Touha po dobrodružství měla být brzy naplněna, Jünger narukoval do války, i zde ale čekalo rozčarování: "Po krátkém pobytu u pluku, " píše si do deníku, "jsme ztratili téměř všechny iluze, se kterými jsme sem vyrazili. Místo vytoužených nebezpečí jsme tu našli špínu, práci a bezesné noci, jejichž překonání od nás vyžadovalo hrdinství, o které jsme moc nestáli."

Nakonec přece jen došlo i na boj. Jünger byl několikrát raněn, vyznamenal se, zároveň zažil a přežil mnoho krvavých bitev. O tom všem píše – dosti nepřikrášleně – hlavně ve své knize V bouřích ocele. Ovšem k válečné zkušenosti se vracel i v období po roce 1918, kdy, jako konzervativní nacionalista a pravicový veterán a spisovatel, těžce nesl výsledky Versaillské smlouvy a také situaci Výmarské republiky. A přestože se se svými názory neskrýval, naopak je hojně publikoval, nikdy se nepřipojil k Hitlerově NSDAP – byť jej její vůdce opakovaně lákal. Což ovšem neznamená, že by se přidal k odboji. Ovšem, a to je třeba dodat, nacisty kritizoval. Krásně to vidíme v jeho románu Na mramorových útesech. Nechceme zde podrobněji probírat všechny Jüngerovy politické aktivity, Heimo Schwilk to činí vskutku zevrubně.

Zajímavé rozhodně je, že po vypuknutí 2. světové války sloužil Jünger v Paříži, kde se stýkal i s Picassem a dalšími, v podstatě s nepříteli. A stejně tak nikdy nevystupoval proti Židům, naopak, jejich pronásledování odsuzoval.

Po válce odsuzoval moderní civilizaci, zotročující člověka, jeho prorocká kniha Eumeswil bohužel byla tehdy nepochopena. Jünger se přátelil s mnoha významnými mysliteli, například s Martinem Heideggerem, ale také Albertem Hofmannem, objevitelem LSD – výsledkem zážitků, které s tímto halucinogenem měl, byla, též nepochopená kniha Návštěva na Godenholmu.

Ernst Jünger byl zatracován, zaháněn, nálepkován jako fašista, přesto jeho dílo zůstává a vyplatí se je číst – myslitel byl totiž důsledný, ať již byly jeho vývody příjemné či ne. Tohle vše najdeme v jeho početném díle, a také to ve své výtečné biografii probírá Heimo Schwilk. Právem tedy v Jüngerově nekrologu ve Frankfurter Allgemeine Zeitung čteme: "Nyní je načase přiblížit se dílu Ernsta Jüngera pohledem, který nás učil on sám: chladně, nehybně, možná bez soucitu. Nebude přívětivé a nepřinese žádné poselství. Ale až bude toto století potomkům tak vzdálené jako nám devatenácté století, bude dílo Ernsta Jüngera pohledem do osvětleného akvária; bude to pohled na svět, za kterým stála smrt."

Josef Rauvolf