Dědictví Bílé hory: Osudy těch, kteří se vzepřeli Habsburkům

Po porážce stavovského vojska 8. listopadu 1620 se král Fridrich Falcký smutně loučil s pražskými městskými zástupci a kvapně se vydal s celým dvorem do zatím bezpečného Slezska.
Jeho kancléř Roupovec pražským měšťanům namlouval, že ještě nic není ztraceno a že se brzy vrátí, aby hlavní město Českého království hájili. Bohužel to nebyla pravda, protože se už ve skrytu duše odhodlal zemi opustit.
Jeho útěk předznamenal osudy mnoha dalších odpůrců Habsburků. Opouštěli své domovy, statky i dosavadní postavení a vydávali se do ciziny, odkud doufali v návrat do vlasti. Místo něj je však čekala dlouhá léta nejistoty, strádání a osobních tragédií. Někteří dál bojovali proti Habsburkům pod cizími prapory, jiní hledali ochranu u evropských panovníků, prostředky k obživě svých rodin nebo cestu k císařské milosti a návratu do habsburských služeb.
Ani po dlouhých desetiletích se však mnozí nevzdávali naděje na změnu. Když se roku 1648 třicetiletá válka chýlila ke konci, museli však čelit trpkému poznání: jejich vlast se mezitím proměnila. Za pražskými hradbami proti Švédům bojovali Češi, kterým byla věc někdejších stavovských povstalců cizí. Vestfálský mír pak naděje exulantů na zvrat poměrů definitivně pohřbil…