(...) Šlajchrtovy črty se tak na první pohled tváří jen jako velmi šťavnatý plod ze stromu českého fejetonismu - jsou zábavné, vtipné, hravé, dravé, nostalgické, snaží se být jen přiměřeně moudré, a nikoliv světoborné a recepty, které poskytují, jsou pouze zálibně kulinářské. Proč říkám "jenom fejetonismus"? Protože ho vlastně nemám rád. Jenže úhrn Šlajchrtova brilantního psaní vypovídá ještě o něčem jiném - o nenávratnosti času, touze, hlubokém smutku, novém jaru, cestě, smrti, vůni ročních dob.