Když myslím na Evropu I.

(...) Spolu s Masarykem to od autora schytávají také Václav Černý, Jan Patočka nebo Pavel Tigrid, všichni obviněni z lehkonohé myšlenkové neprincipiálnosti. Pokud někdo před přísnou Preisnerovou kritikou obstojí, jsou to vždycky nepolitické, bytostně tvůrčí osobnosti - básníci jako Jan Zahradníček, Vladimír Holan a hrstka dalších.
Preisnerovy nároky na českou společnost jsou vysoké, to však pochopitelně neznamená, že by jen z toho důvodu neměl pravdu. Šířkou záběru i hloubkou analýzy jeho texty připomínají podobně rozepjaté práce filmového dokumentaristy Karla Vachka.
Vedle lehkonohých tanečníků, kteří přivolávají novinky, každá normalní společnost potřebuje i ty, kdo ji propojují s generacemi minulými.

(...) Politická filozofie prostupuje celou knihu, ovšem v odbočkách, zatímco hlavní linie sleduje literární téma na příkladu vybraných představitelů. Pro Preisnerovo osobité pojetí kultury a dějin je jejich galerie příznačná: Goethe, Nestroy, Rilke, Werfel, Kafka, Broch. Vedle zjevů, které přímo zosobňují vyhraněné podoby německého ducha, je tu věnována pozornost také záležitostem, jež by se dnes mohly zdát okrajové. (...) Pro Preisnerův křesťanský personalismus zůstává porozumění pro lidského jedince a jeho jedinečnou cestu na hraně dobra a zla základním východiskem.