Prozaické texty Petra Borkovce navazují i nenavazují na jeho předchozí sbírky próz. Něco v minulosti, co předurčilo přítomný okamžik, co možná předurčilo i blízký konec, se nachází ne za závojem, ale za tlustým závěsem smyslového vnímání.
Nejezděte na vesnici za babičkou, raději tam rovnou vyrůstejte, dokud si nezačnete všímat, kde to vlastně jste. Je tohle dospělost, ptá se trávy ve stráni mladý muž s kosou. Ano, odpovídá mu stráň.
Sbírka Alžběty Michalové (1991) v lecčems navazuje na její úspěšný debut Zřetelně nevyprávíš (Fra 2014), na sbírku rodinných žalozpěvů, nářků i výkřiků, v nichž vystavila křehký a krutý účet matce a otci (Viola Fischerová).
Váhání, rozvaha a vážnost jsou v pozorováních Anny Řezníčkové (1996) vždy nablízku. Básnířka se obvykle nespokojí s prvním, druhým ani s třetím pohledem.
Podivuhodné lektvary z nezvyklých přísad vaří divná slečinka a zároveň jedna z prvních dam jihoamerické literatury Marosa di Giorgio (1932–2004). Básnická sbírka.
Zofia Bałdyga je v jazyce přítomna tak jako v prostoru, tedy nahodile. Vždy má vztah k místu, ten však není určený státními hranicemi, byť by tím místem byl rodný dům a jazykem mateřština.
Debut Hany Kosákové (1978) obsahuje jednak texty, které se vztahují k profesnímu životu pracovnice v oblasti humanitních věd, jenž ve své provozní rovině vykazuje sílící příznaky absurdity zrcadlící znepokojivé směřování celé naší civilizace.
Ten, kdo píše, přechází po provaze, jehož oba konce svírá nicota. Tato maxima charakterizuje autorské gesto, které Miroslav Olšovský rozvíjí ve své nové knize. Je to zvláštní, hraniční počin na pomezí prózy, poezie i konceptuálního psaní.
Halali! huláká nemilosrdný kubánský záškodník Carlos A. Aguilera vyráží na lov do dalšího imaginárního revíru, který popisuje podle skutečnosti tak věrně, až z toho mrazí.
Guillermo Cabrera Infante (1929–2005) byl až do své smrti v londýnském exilu jeden z nejvtipnějších, nejsvobodomyslnějších, a proto i nejvíce podvratných kubánských spisovatelů.
Básně Tomáše Gabriela bedlivě zkoumají, jak snadno se pod jazykem zřítí každá stylizace. Stačí jen trochu rozšířit segment zabírané skutečnosti a to, čím bychom tak rádi byli, se rázem zdá být nedohledné, legrační.
Kniha je prvním osobním a literárně zpracovaným svědectvím o životě v Severní Koreji, které bylo na Západě publikováno, a nepokrytě ukazuje absurdní a vylhané kulisy této poslední bašty stalinismu.
V mnoha ohledech posmrtný francouzský básník. Velmi radikálně přistupoval nejen k psaní (starší text, s kterým už nebyl spokojený, byl schopen nemilosrdně proškrtat až na dřeň), ale i k životu, který podobně nesmlouvavě škrtnul sebevraždou.
Brice Petit je prožraný červotočem verše. Vidí ho všude a ve všem, od hudební linky řinoucí se z flétny po píchlou duši jízdního kola. Neovládá jiný způsob, jak se potýkat se světem, jehož křivdy a lži vnímá s chorobnou citlivostí.
