Píseň o lidech a mečích

Ruská fantastika stála v 90. letech minulého století na pomyslném rozcestí – stará, ještě sovětská generace spisovatelů (Krapivin, Bulyčov, Strugačtí) pomalu ustupovala ze scény, ta nová se ještě plně nezrodila, nestačila se zformovat. Hledala se nová nosná témata a myšlenky, experimentovalo se s odlišnými tvůrčími postupy. Právě v této době se objevilo několik zásadních románů, které vytyčily hlavní směry, jimiž se ruská fantastika bude nadále ubírat. A k takovýmto knihám kromě Lukjaněnkovy Noční hlídky či Vlkodava Semjonovové bezpochyby patří také Cesta meče, dílo v roce 1995 ještě nepříliš známých charkovských spisovatelů Dmitrije Gromova a Olega Ladyženského.

Autorské spolupráce mimochodem nejsou v ruskojazyčné fantastice, a ostatně ani v ruské literatuře jako takové, ničím ojedinělým. Celá řada „sólově“ úspěšných spisovatelů má na svém kontě hned několik knih, na nichž se podílel také někdo další – z těch u nás známých stačí jmenovat Sergeje Lukjaněnka, Vladimira Vasiljeva či Nikolaje Perumova. Velice populárními a rozšířenými jsou rovněž tzv. „sdílené světy“, kdy různí autoři píší příběhy ze stejného, společně rozvíjeného prostředí (svět Metra 2033, svět počítačové hry S.T.A.L.K.E.R. atd.). O poznání vzácnějšími jsou autorské svazky trvalejšího rázu, kdy spolupráce trvá roky a jména spisovatelů již od sebe prakticky nelze oddělit. Následovníky bratrů Strugackých se v novodobé ruské fantastice v tomto směru stali Max Frei, manželé Marina a Sergej Ďačenkovi, ale především právě Dmitrij Gromov a Sergej Ladyženskij, píšící vždy a zásadně společně pod pseudonymem Henry Lion Oldie.

Cesta meče, která byla (po sérii novel) jejich prvním románem, vzbudila okamžitě po svém vydání obrovský rozruch. Ostatně, i dnes, bezmála dvacet let poté, zůstává klenotem ruské fantastiky a inspirací pro četné následovníky. Roky knize nikterak neuškodily, a tak stále budí pozornost a obdiv čtenářů i kritiků – nejen v Rusku a na Ukrajině, ale také v Polsku a Francii. Díky hravému a poetickému jazyku, věrohodně zprostředkované atmosféře exotického orientu i množství filosofických otázek, na které autoři hledají a nacházejí odpovědi, se ke klíčovým dílům novodobé ruské fantastiky řadí zcela právem.

Román čtenáře přenese do světa Kabírského emirátu, jenž silně připomíná středověkou Asii, ovšem s tím podstatným rozdílem, že všechny zbraně jsou zde živé a disponují vlastním rozumem. Zářní, jak sami sebe tyto meče, kopí či halapartny nazývají, pokládají lidi za své „Nosiče“, aniž by tušili, že i oni jsou inteligentní. Samotní lidé zase nemají ani ponětí o tom, že mnohé jejich činy neřídí jejich vlastní vůle, nýbrž touhy a přání rozumných zbraní.

Ač po zuby ozbrojen, je tento svět mimořádně vlídný a mírumilovný: šermířské umění je v něm sice vybroušené k až nepředstavitelné dokonalosti, ale přesto – či právě proto – jsou všechny souboje zcela nekrvavé. Kabírský emirát je tedy klidnou a stabilní zemí, avšak nedochází v něm prakticky k žádnému pokroku – rozvíjí se v podstatě jen šerm a kovářství, tedy to, co především zajímá Zářné.

Když řád harmonického světa znenadání naruší krvavé vraždy, šokuje to jak lidi, tak i Zářné – vždyť něco takového se naposledy stalo před bezmála osmi stoletími! Vyšetřováním vražd jsou, ovšemže nezávisle na sobě, pověřeni mladý šlechtic Čen Ankor a jeho urozený meč, známý jako Jednorožec z Mei-lanu. Podaří-li se jim najít cestu k sobě navzájem, možná dokáží zvrátit osud svého světa, beznadějně vychýleného z rovnováhy. Aby však zodpověděli veškeré otázky a odhalili všechna tajemství, budou se muset vydat na dlouhou pouť…

Kniha je navzdory vší své poetičnosti nesmírně dějová a dá se přečíst snadno a rychle… ovšem často teprve druhé nebo třetí přečtení odhalí to, co napoprvé nemusí být zjevné: myšlenkové bohatství a skryté hlubiny, všemožné podtexty i přehršel nenápadných odkazů. Cesta meče je, stejně jako všechny další knihy Oldie, plná utajených vrstev a je pouze na čtenáři, zda je dokáže odkrýt všechny, anebo jen zůstane na povrchu a nechá se unášet písní o mečích, které mají jména… Obojí stojí za to.

Konstantin Šindelář