Totiž, Jiří Pavel je těžce nemocný člověk, to vidíte na první pohled. Abyste uvěřili jeho maniodepresivní psychóze, nemusíte mít papír z léčebny – hned od první chvíle vidíte, že ten člověk zkrátka a dobře není v pořádku. Byt, ve kterém žije, připomíná nejčernější noční můry. Neuvěřitelná špína kontrastovala se zavěšenými loutkami a obrazy na zdech. Ocitnout se v tomto bytě nebylo pro nikoho z nás jednoduché. Tvářit se co nejméně zaskočeně, navíc v okamžiku, kdy pan Pavel stále spílal Honzovi za to, že mu přitáhl do kvartýru tolik lidí. V tom celém byla bolest. Bolest ze svého života, bolest z toho, že ty lidi nemá kam posadit a pravděpodobně i bolest ze své hanby. Paradoxem celé té scenerie bylo, že jakkoliv si člověk tu bolest uvědomoval, její kouzlo nešlo potlačit. 

Starý ještěr vypráví

Jsme v pokoji, který slunce nenavštívilo už nějaký ten pátek, podobně jako čerstvý vzduch. Jiří Pavel sedí ve svém křesle, nedecentně a neelegantně a začíná mluvit o svém životě. O tom, kdo byl jeho otec a jak všechny peníze utržené za prodej autorských práv skončily kdesi v centrifuze jeho života. Život k němu příliš laskavý nebyl: po patnácti letech od něj utekla žena a pan Pavel tvrdí, že ho obrala, o co mohla. Můžeme si o tom myslet své, ale jak to celé bylo v konečném důsledku není důležité. Podstatné je, že dnes pan Pavel žije z milodarů a díky podpoře pražské židovské obce. Ve svém životě už dělal ledacos: kuchaře, číšníka, dělníka, barmana, produkčního v divadle či pracoval v aukční galerii. Nicméně – několikrát už také pobýval v psychiatrické léčebně.

Lidi jsou svině jsou svině jsou lidi

Pan Pavel, jak jsem již psal výše, zdědil část talentu svého slavného otce. Ten talent nenechal ležet na louce nečinnosti; vydal již tři knihy, ve kterých popisuje svůj okolní svět. Napsal ale i čtvrtou. Tehdy doplatil na svou důvěřivost. Vydání čtyřicítky povídek na houbařské téma, které Jiří Pavel napsal spolu se svým kamarádem Jiřím Piščákem, se měl ujmou galerista a nakladatel Jan Mach. Jiří Pavel mu nejen, že svěřil své dílo, dokonce mu půjčil peníze. Mach zmizel s penězi i povídkami (které nikdy nevydal) a dnes sedí ve vězení pro podvod (v jiné kauze). Pod oponou všudypřítomného kouře (pan Pavel říká, že je závislý na nikotinu a vskutku zapaluje jedno cigáro o druhé) doplňuje hladinku hltem červeného vína. „Nevím, co vám mladým poradit, ale tenhle svět už musíte  změnit vy,“ řekne lehce patetickým tónem, ze kterého mrazí. Nechává kolovat své vydané knihy a opakovaně nás prosí, ať mu je vrátíme zpátky. Ten agresivní člověk je pryč, před námi sedí, či lépe řečeno polosedí-pololeží, člověk nezlomený. Přes to všechno, co mu život hodil do cesty dál žije a nevypadá to, že by rezignoval.

Těžko se ptát

Jiří Pavel nás stále vybízel, ať se na něco ptáme, ale my se zdráhali. Vždyť tu jedinou otázku, kterou jsme patrně všichni měli na mysli, se nám vyslovit nechtělo: Jak tady můžete žít? Bizarnost všeho, co vidíme dokresluje pobíhající psík neurčité rasy žeroucí vše, nač přijde a výkřiky z vedlejšího pokoje, kde, podle pana Pavla, umírá jeho kamarád. Na tu naši nevyslovenou otázku hledáme odpovědi sami v sobě. Snad je to psychická nemoc, která posunula jeho meze vnímání. Je nám těžko, když si uvědomíme, co vidíme a koho vidíme. Po asi dvaceti minutách se loučíme. Pan Pavel by si chtěl povídat dál (jaký kontrast oproti jeho výkřikům z počátku naší „návštěvy“), ale my už chceme ven. Na vzduch. Na světlo. Pryč z tohoto světa nazvaného Zoufalství. 

Dochází nám, že jsme právě prožili něco, co budeme dlouho vstřebávat. Žijeme v době, která oslavuje konzum. Na tom není nic zlého – konzum představuje ukojení našich potřeb. Ale tato doba si v roce Hrabalova výročí nevšímá, či možná lépe řečeno nechce všímat lidí, kteří svým příběhem nesou odkaz české kultury, ale žijí v podmínkách, které ten odkaz ničí. Nevím, jestli se dá (nebo dokonce má) panu Pavlovi pomoct. Moc bych si ale přál, aby žil důstojněji a snad i šťastněji.