Měl jste alternativu pro Nicholsonovu roli v Přeletu?

Nicholson byl jedinej jasnej případ. Náhrada neexistovala. O to větší byl šok, když jsme se na poslední chvíli dozvěděli, že už roztočil jinou věc a my musíme počkat. Tehdy jsme posílali scénář i pár dalším hercům, například Genu Hackmanovi nebo Marlonu Brandovi, ale ani se neobtěžovali odpovědět. Já pak zašel za producenty Douglasem a Zaentzem a řekl, že bych chtěl stejně nejvíc Jacka Nicholsona. Musím jim vyseknout poklonu, protože souhlasili, i když je to stálo strašně peněz

Reflex, 2012

......................................

Kromě všeho jiného jste zůstal věrný i českému pivu a v roce 2007 jste od Plzeňského pivovaru, a. s., za dlouholeté zásluhy při celosvětovém šíření slávy piva Pilsner Urquell získal titul Čestný znalec – Honorary Connoisseur No. 007. Co všechno jste pro to musel udělat?

Prostě piju, co mám rád. Že za to dostanu vyznamenání, jsem nevěděl. V dokumentu, který o mně natočil Miloš Šmídmajer, také piju Plzeň a řeknu vám ještě jednu historku. Někdy v roce 1973 jsem byl ve vyhlášené gurmánské restauraci L’Ami Louis v Paříži a neměli tam vůbec žádné pivo, jenom vína, což mě zklamalo. Když jsem tam pak jel podruhé, pivo pro mě už měli, ale aby se Francouzi neurazili, musel jsem si ho objednat jako českou minerálku.

Novinky.cz, 2011

..................................................

Francie sehrála v tvém životě vůbec dost zásadní roli.
„To máš pravdu. Když jsem v roce 1967 dotočil Hoří, má panenko a producent Carlo Ponti prohlásil, že se mu film nelíbí a chce vrátit své investované dolary, reálně mi hrozilo, že půjdu až na deset let sedět za sabotáž socialistického hospodářství. Odvezl jsem tedy tehdy kopii do Paříže, kde ji koupili François Truffaut a Claude Berri a já mohl Pontiho vyplatit.

Byl jsem tam i v srpnu ‘68, když do Československa vtrhli Rusové. Moji francouzští přátelé statečně odjeli do Prahy, aby tam vyzvedli mou tehdejší ženu Věru a syny, přivezli je do Paříže a ještě nás nechali u sebe bydlet.
Navázal jsem tam zkrátka přátelství, která trvají celý život, a mám tam svou nejoblíbenější hospůdku na světě, L’Ami Louis.“

aktualne.cz, 2016

.........................................

Někde jsem četl vzpomínku na hodinu tělocviku, která se týkala jízdy na bicyklu, kterou Václav Havel předvedl... 

Učili jsme se jezdit na kole. Škola byla v zámku. Posadili nás na kolo, vyjeli jsme takových 50 metrů ze zámku, branou kolem sochy krále Jiřího z Poděbrad a zpátky. Tam nás odchytli a zase sesadili. 

Přišla řada na Havla, tak ho posadili na kolo, strčili. On jede, jede a nezatočil. Jel pořád rovně přes hlavní silnici – naštěstí nejelo žádné auto – a ujížděl směrem k Nymburku. 

My jsme volali: ‚Pane profesore, pane profesore, Havel prchá.‘ Pan profesor si zašel pro svůj motocykl, vzal si helmu, rukavice a jel ho honit. Dohnal ho. Teď jede vedle něj a Havel celej uřícenej šlape. Profesor na něj: ‚Havel, co to děláš?‘ ‚Pane profesore, já neumí zatočit.‘ ‚Tak ses měl zastavit.‘ ‚Já nedosáhnu na zem, tak jsem nechtěl, abych spadnul a to kolo nějak poničil.‘

Český rozhlas, 2011