Jan Švankmajer patří k těm několika současným českým umělcům, které netřeba ve světě představovat. Pochopitelně, že k tomu je nutné být velký originál a mít hlavu otevřenou a srdce na pravém místě. Jan Švankmajer (1934) začínal jako loutkoherec. S Emilem Radokem pak vstoupil do království animovaného filmu. V kombinaci se zájmem o manýrismu, hermetismus a surrealismus, dostal se jako režisér krátkých filmů, kombinujících animaci s živými herci až k celovečernímu debutu Něco z Alenky (1988). K dnešnímu dni následovalo 5 dalších celovečeráků, šestý, s názvem Hmyz (prý trochu Čapek a trochu Kafka), je právě ve stádiu příprav a shánění peněz. Třeba nějaké drobné dostane  tento světoznámý psychoanalytický režisér a vyznavač imaginace 3. září k narozeninám. Ale možná celé to ponižující martýrium shánění peněz je přece jen k něčemu dobré a příliš snadná cesta k pytlům dukátů by švankmajarovké filmy pokazila. Však on režisér umí říct ďáblovi ne - bolševikům odmítl zasloužilého umělce, Klausovi zase vyznamenání k 28. říjnu. V roce 2011 do prezidentské kanceláře napsal: "Celý život jsem dodržoval určité zásady, mezi něž patří nepřijímat žádné pocty nebo vyznamenání od státu. Od jakéhokoliv státu....Stát je organizované násilí, je zdrojem represe a manipulace. Celou svojí tvorbou jsem vždy stál na druhém břehu."

Vzít do ruky švankmajerovskou monografie Možnosti dialogu je zážitek. Režiséra tady můžete poznat jako stvořitele nových tvorů z nalezených kostí, tvůrce nových strojů a objektů z odpadků a předmětů tzv. zbytečných a rozbitých. Pak jeho koláže, jeho lehce vyšinutý přírodopis, jeho modřiny na tváři reality, jako výsledek boxerského zápasu mezi Freudem a Jungem. Hrůza a děs, humor a satira, sex a nesmělost. Švankmajerovská obraznost je myslím dnes už terminus technicus, nejen v Česko - Slovensku.