Nakladatelství bylo zřízeno kanovníkem vyšehradské kapituly Bohumilem Staškem (proto Vyšehrad) v roce 1934. Zlé časy na nakladatelství příšly pochopitelně v roce 1948, kdy jako přiznaně křestanské mělo být zrušeno. Nakonec pokračovalo, ovšem pod názvem Nakladatelství Lidové demokracie. Díky spolupráci s předními českými intelektuály šedesátých let (např. JIří Němec, Jan Sokol....) stačil Vyšehrad za krátké období uvolnění vydat několik desítek titulů, ze kterých za normalizace žilo doslova několik generací. Stačí připomenout pojmy jako edice Váhy. A co třeba Exuperyho Citadela nebo Slyšel jsem sovu zavolat své jméno? Pamatujete ještě, co znamelo za bolševika takovu knihu mít v ruce?

A dnes? Vyšehrad pokračuje ve svém náročném teologicko-filozofickém a historickém programu, ale snaží se i tu a tam vydělat pár korun detektivkou, světovou beletrií nebo zdravovýživou a kuchařkou. Protože tohle není doba, která by přála mistrům Eckhartům nebo sborníkům, jakým třeba byla legendární publikace Bolest a naděje.

Krátká osobní vzpomínka:  byl jsem krátce na začátku 90. let minulého století vyšehradským knihkupcem na Karláku v Praze. Pamatuju se, jak jsme spolu s kolegy měnili malé knihkupectví u tramvajové zastávky Na Moráni z prodejny lidoveckých kalendářů a pohledů na knihkupectví s knihami a nějakou tváří. Tehdy jsem měl možnost poznat i "vnitřnosti" Vyšehradu. Potkal jsem se tam se slušnými a vzdělanými lidmi, kteří měli ve velké většině pěkný lidský rozměr. Vyšehrad asi nikdy nebude nakladatelství s ostrými lokty a s rekordně prodejnými trháky. Jistý vydavatelský idealismus z Vyšehradu doufám jen tak nezmizí. Protože ten tedy od Vyšehradu za ta léta prostě očekávám.