Tato jeho kniha byla v 90. letech  historicky druhou nejprodávanější knihou Slovenska. Surový obraz primitivních typů, osvobozených od komunismu snad jen k prasáckému konzumu, byl přeložen do pěti jazyků (mezi nimi i angličtina, francouzština a čeština) a zfilmován (stejně jako později i jeho prózy Muzika a poslední Rukojemník). V posledních letech se literárně odmlčel, o to větší byl na Slovensku zájem o jeho knihu Rukojemník (2014), kde se ve vzpomínkové próze projevil víc jako autor téměř hrabalovského střihu.

Důležité pro jeho psaní, život i smrt bylo přátelství s Rudolfem Slobodou. Bydleli spolu v Devínské Nové Vsi a navzájem se jako spisovatelé oceňovali. Pro Pišťánka byl Sloboda učitelem jistého druhu literární cesty, jak hudbu milující Pišťánek říkal "Miles Davis slovenské literatury", pro Slobodu zase Pišťánek mladým autorem, ve které viděl chuť a možnost jít vlastní, neprošlápnutou cestou. Cestou přímého popisu, hovorové vulgarity dotažené až do krajních nechutností...ale s přesným pozorovacím a literárním talentem. Společné měli  tito dva nejen bydliště a vzájemné přátelství, ale nakonec také odchod ze světa. Oba silní depresáři nakonec ukončili svůj život dobrovolně a téměř v tom samém věku. V rozhovoru pro deník SME v roce 2010 Pišťánek říkal:

Čo by si chcel zažiť, keby si sa, dajme tomu, mohol dožiť ešte raz takého veku?

Chcel by som ešte niekedy navštíviť Cognac a Škótsko. Napísať knihu o whisky, dvojča k mojej knihe o koňaku Živý oheň z vína. Kúpiť si raz elektronické bicie Roland a mať čas na ne cvičiť. Tráviť viac času so svojou ženou. Nezanedbávať priateľov, ako to trestuhodne robím už roky. Urobiť si poriadok v knihách a k niektorým sa vrátiť a znova si ich prečítať. Mať viac času a častejšie podnikať výlety do milovanej Prahy. Tráviť celé letá v Dalmácii. Viac a intenzívnejšie vnímať všetko okolo seba. Ochutnať vína a brandy, ktoré som ešte neochutnal. Schudnúť päťdesiat kíl, ako sa mi to už neraz podarilo, a udržať si to už nastálo. Hádam to ešte stihnem.