Kdepak, tenhle druh lidí neodchází, ten s vámi dál bydlí. V mojí knižní polici sousedí Balabán s Hrabalem, Carverem, Beckettem, Šafaříkem, Topolem, Thoreauem. Je na čestném místě. Mezi nejochmatanějšími. Popravdě – nastěhoval se k nim jako poslední. Až v roce 2004. To vyšla povídková knížka Možná, že odcházíme. Z regionálního autora v té době už tří povídkových sbírek a dvou románů, se stal známý spisovatel. To nebyla ani náhoda ani štěstí. Byla to poctivost a talent. A taky vytrvalost. Nepropadání panice, že se to snad opravdu ani nedá, být z Ostravy a stát se známým dál než kam se dá dohlédnout z některé ostravské haldy. I když – kdo ví? Kdo zná ten meziprostor, to bezčasí, tu bažinu i poušť, kde se autor pere se svojí představou, kde se hledají slova, a vyťukává rytmus vět, ten ví, že panika je spisovatelův denní chleba a chvíle jistoty tématu střídají dlouhé hodiny pochybností. Je to psaní jen pro přátele nebo to mluví i k někomu dalšímu? Není to ukecané, není to banální, není to překombinované? Je to moje? Neukradl jsem to někomu? Můžu za to ručit? Můžu to přečíst lidem a budou mi rozumět? A dál a dál se valí ty otázky tvorby, které valnou část lidstva nezajímají vůbec, ale pro nějaké to procento z celku nic důležitějšího neexistuje.

.myslet a domýšlet
Jan Balabán pochází ze starého evangelického rodu. Jeho děda byl v církvi pojem. S rodiči a se starším bratrem se ale museli v roce 1962 přestěhovat z Vysočiny do Ostravy. Otec si tam byl přinucen jít napravovat vztah k dělnické třídě prací v dolech, aby se mohl později přihlásit na lékařskou fakultu. V té době byl podle vlastních slov Balabán pochopitelně mnohem šťastnější na svých prázdninových pobytech ve Sněžném na Moravě než na základce v Ostravě-Hrabůvce. Jak říkal: „Pobyt ve škole jsem vnímal jako teror. Hlídali nás tam takové bachařky, takové narychlo aprobované družinářky, které byly v Ostravě asi taky za trest.“ Ostrava je tvrdé město, nastoupí na člověka s buchary, sbíječkami a ingoty a má snahu ho zocelit. Některé roztaví do montérek a půlitrů, rozemele do točených salámů a rozpustí do panáků rumu. Na metafyziku se tu ještě nedávno chodilo sochorem. Uprostřed husákovského normalizačního režimu nebylo skrz bolševickou čertovskou čmoudící síru vidět na hvězdy. Bráchové Balabánové měli ale dobrý protestantský základ. Tvrdé palice, drzý úsměv. Jeden chtěl malovat a tak maloval, druhý se od mala pral se slovem. Snad díky gorbačovovskému tání byl Jan, Jeník, Hans, John přijat na filozofickou fakultu do Olomouce, obor čeština- angličtina.
Profesor Jařab na Balabána vzpomíná jako na výborného a bystrého studenta, který jako by už všechno uměl a přišel se jen na školu podívat, jestli mu náhodu něco důležitého neuniklo. Už diplomová práce o Kurtu Vonnegutovi ukazuje prý ten zvláštní přemýšlivý talent. Je mnohem víc o tom, o čem právě Balabán uvažuje v souvislosti se svobodou tvorby, než o spisovateli samém. Neopisovat, nepřepisovat, ale myslet a domýšlet. Držet se z posledních sil na hraně trychtýře masového mlýnku. Vysoukat se ven. Zapsat to drama srdce. Drama rozhodování. Tu únavu i pochybnosti, co dál. Někde vzít novou sílu. Pokusit se dostat ze zajetí okolností i sebe sama. To jsou ty základní neefektní výchozí situace Balabánových povídek. „Doktor Satinský se rozhodl, že bude žít jinak. Doposud žil jako zvíře. Denně pil a přejídal se bufetovou stravou. Pracoval v nemocnici jako přidavač u zedníků. Styděl se za to a bál se předáka. Dříve působil ve výzkumném ústavu mikrobiologickém. Byl takříkajíc otcem projektu dítěte ze zkumavky. Možná, že Bůh, ve kterého nevěřil, jej za to potrestal. Srazil ho na kolena. Zapletl se s barmankou s výrazným sexuálním chováním a čokoládovou náplní. Zničil si rodinu. Začal chlastat a usínat s hlavou na barových stolcích. Vypadl z výzkumu a posléze i od barmanky." (povídka Proměny) Velmi klidným a přesným jazykem se nám na pár řádcích objeví peklo. A na dalších řádcích jsou lítost, melancholie, prázdno, drolení, tápání, dobře známé projevy situační obrny, kdy každé rozhodnutí je špatné a možnost nového začátku v říši utopie. A přesto jsou snad někde nad hlavou, nad vší tou špínou, ještě hvězdy.

.prožít a promyslet
Líbilo se mi na Balabánovi jako na osobě mnohé. Osobně si myslím, že teprve všechno poskládáno dohromady z něho dělá skutečnou literární osobnost. Líbila se mi jeho chlapská postava, taková mužnost, co dodává váhu pohledu i mlčení. Líbil se mi jeho hlas. Tak jako jeho, jsem nikdy nikoho číst vlastní texty neslyšel. Měl jsem rád jeho zřetelný antikomunismus, přestože bylo jasné, že ví, že tato přirozená reakce na tyranii se může zvrhnout v deformující fobii. Byl mi pochopitelný i jeho vztek na laciný antiamerikanismus některých intelektuálů. Vážil si svobodné Ameriky, a říkal, že je nechutné plivat na ruku, která nám vždycky pomohla, přestože není snad vždycky tak obratná a čistá. Líbila se mi ta ostravská odtažitost od pražského a brněnského centra. Jistý oprávněný strach, aby ho nevtáhnul zdebilňující literární provoz různých médií. Že nakonec začal pravidelně psát pro týdeník Respekt, byl tak trochu zázrak, protože vím, kolik novin a časopisů o něj stálo. Skoro nebylo možné přemluvit ho, aby napsal recenzi, přestože uměl a věděl. Podařilo se ho ukecat jen několikrát a to muselo jít o něco jemu opravdu milého, třeba o Faulknera. Když jsem na něj dostal číslo, protože jsem psal recenzi o českém vydání Samka Táleho Knihy o cintoríně, vytočil jsem ho s obrovskou nervozitou. Věděl jsem, že je knihou nadšený, ale byl jsem v tu chvíli od novin. Dovolal jsem se mu na chatu, kde v samotě ve volném čase psal a přepisoval svoje texty. Ze začátku bylo cítit, že lituje, že telefon zvedl. Vyrušil jsem. Pak jsem ale vyložil karty, že stojím o jeho názor na Kapitáňovou a spustil se dvacetiminutový, přesný a jakoby napsaný monolog. Na konci jen oznámil, že víc k tomu neví. Byla to vlastně tehdy jeho recenze, kterou jsem jen trochu doprasil publicistickými vycpávkami. Byl mi sympatický i jeho zápas s pitím, které se mu prý občas urvalo ze řetězu až do, jak píše jeho editor a kamarád Petr Hruška, pekelcovacího období. Myslím, že Balabán nějak správně pochopil, že i abstinence má svoje ďábli a tak v tom lítal ode zdi ke zdi, jak uměl. Nějak z první ruky jsem jako mnozí další i díky němu lépe pochopil tu energii i obtíže druhého manželství. Jak je těžké obnovit důvěru s dětmi, jaké je to vysvobození, když děti zjistí, že je i přesto všechno na nich až na život a na smrt záleží. A konečně ho skutečně obdivuji za schopnost prošlápnout cestu k tomu utkání s božími věci v nás. Myslím, že opravdu nemusel instituce. Měl řeči a teorie o bohu v DNA, ale tak lehce samozřejmě u něho neprošly. Bylo to mezihvězdné utkání, v ringu člověk a Bůh. To je těžký mač a člověk u toho musí hodně vypít, vykouřit, prožít a promyslet. Tenhle zápis nekonečného boxerského zápasu je na Balabánovi pro mě to nejcennější. Pro tyhle věci budu chodit do dolů balabánovských textů, dokud mi nedojde baterie v čelovce.

text byl napsán pro slovenský časopis .tyzdeň v roce 2011 k 1. výročí smrti Jana Balabána