I jeden z neslavnějších dánských spisovatelů skonal v cizině, roku 1912 během svého spisovatelského turné v USA. Byl jím Herman Bang (1857) a v případě obou autorů je smrt za hranicemi příznačná i proto, že oba z Dánska odjížděli nejen načerpat nové podněty, oba zjevně z vlasti mizeli i pro svou jinakost. Ani jeden nedokázal doma na Severu založit měšťanskou existenci, oženit se, zkrátka se usadit. I proto oba v cizině tvořili rádi a dlouho. A oba navíc spojuje Praha.

Bang bydlel na Vinohradech v Balbínově ulici celý jeden rok a napsal tu román Štuk (Stuk, 1887), ale hlavně jeden z největších skvostů dánské literatury, novelu „U cesty“ (1886). Ta je koncipovaná jako sled mistrně vylíčených nálad a nervně zachycených situací v životě tiché a mírné Katinky Baiové uvězněné v manželství s necitlivým buranem. Stejně jako Bang dokázal i Sonnergaard v jediné situaci skvěle odhalit ledví postav, v několika málo slovech rozehrát pocit odcizení v moderním městě. Rozhodně tedy není náhoda, že se Jan Sonnergaard stejně jako Herman Bang proslavil krátkými prózami.

Jednu ze svých povídek Sonnergaard v Praze nejen napsal, ale do českého hlavního města také situoval, konkrétně jde o jeden z textů z dosud nepřeložené sbírky Osm povznášejících příběhů o lásce, jídle a cizích městech (Otte opbyggelige fortællinger om kærlighed, mad og fremmede byer, 2013). Sonnergaard bydlel několik měsíců ve Štítného ulici a právě na Žižkov zavedl postaršího zahořklého Dána, který v Praze nakonec zažije něco, v co už ani nedoufal.

Sonnergaardova první povídková sbírka Radiátor (Radiator, 1996) způsobila v Dánsku literární senzaci. Povídky na čtenáře útočily drsným jazykem a líčily mladou generaci bez vyhlídek a iluzí. Návštěva exekutora, krutě egoistické partnerské vztahy, život na hranici existenčního minima, což skupinku mladíků podnítí k rabování v obchodech s luxusními potravinami, drastický konec rozlučky se svobodou, kterážto oslava nabyla v Dánsku opravdu makabrózních rozměrů, to jsou některá z témat povídek napsaných stylem, který čtenář pociťuje jako ránu na solar plexus. Žádný z textů se přitom nejmenuje „Radiátor“. Toto slovo dal Sonnergaard vytisknout na titul na protest proti tehdejšímu řediteli kodaňské Spisovatelské školy (Forfatterskolen), spisovateli Nielsi Frankovi, ten totiž prohlásil, že tak profánní slovo jako radiátor by nikdy ve svých básních nepoužil.

Sonnergaardovy povídkové sbírky jsou tedy také polemikou s tehdy převládajícím minimalistickým, krasodušným a dosebezahleděným stylem psaní. Po Radiátoru následovaly ještě dvě: Poslední neděle v říjnu (Sidste søndag i oktober, 2000) a Caspar Michael Petersen mi pořád nahání hrůzu (Jeg er stadig bange for Caspar Michael Petersen, 2003), které spolu tvoří trilogii. V první se Sonnergaard zaměřil na ty nejchudší, na mladé lidi bez práce nebo třeba na věčné studenty. V druhé sbírce už jeho postavy malinko zestárly, našly si práci a bezpečně vpluly do poklidných vod středostavovského života, chlad a odcizení se jim ale překonat nepodařilo. A konečně třetí část trilogie je situována na severní předměstí Kodaně, do vůbec nejpřepychovějších čtvrtí dánského království. I tady se ovšem, vcelku očekávaně, opakují problémy, o nichž jsme četli už v Radiátoru.

Český výbor Poslední neděle v říjnu (2017) přináší to nejlepší ze všech tří sbírek.

Helena Březinová, skandinavistka