Známý literární kritika Harold Bloom zařadil Johna Ashberyho (1927 - 2017) k takovým jménům jako je Walt Whitman nebo Emily Dickensonová. Když v roce 1976 vydal sbírku Self-Portreit in a Convex Mirror, stal se jediným spisovatelem, který získal Pulitzerovu cenu, National Book Award a National Book Critics Circle Award ve stejném roce.

Jak připomíná jeho nekrolog v New York Times, John Asbery nebyl jako někteří básníci, kteří potřebují roky na to, aby z nich vypadla perla. Byl spíš jako kašna, která vychrlila 28 básnických sbírek s básněmi od několika slov až třeba na 200 stran.

Jeho "načichlost" Francií (kde několik let pobýval jako kulturní redaktor) se projevovala i tak, že některé básně psal francouzsky a zpět je překládal do angličtiny s nadějí, že se mu v překladu podaří najít nečekaná slovní spojení a nuance.

Patřil k těm, kteří nepřestali věřit, že poezie nemusí být doslovná, ale patří k ním i mnohá záhadná myšlenková spojení vyjádřená někdy záhadnými slovními spojeními. Básně nemusí být nutně okamžitě přístupné. Vždyť jsou často o nejvnitřnějším soukromí a o obtížnosti našeho myšlení. Často se stanou přístupnými až když si s nimi dáme nějakou práci.

Když se jeho poetičtí souputníci svými básněmi nejrůzněji angažovali, většinou se vyjadřoval v tom duchu, že poezie je poezie a protest je protest.

V roce 2012 měl být John Asbery hostem Pražského festivalu spisovatelů, ale odřekl kvůli zdraví.

Ukázky z autorovy poezie v překladu Pavla Dominika (zdroj www.literarni.cz)

Očekávaný cizinče,

otlak se objeví později.

Zatím se bolest zastavuje na vizitě

– zapisuje si čas, teplotu pacienta,

zanechá vzkaz pro zástupce: O co ses to sakra

pokoušel? Chci říct…

ale ne, čím méně se prý o tom bude mluvit, tím lépe.

Vyvěsím to v recepci.

Bůh najde stereotyp a rozbije ho. 

A ještě výš

Znamenals pro mě víc než život. Žil jsem 

tebou a nevěděl, nevěděl jsem, že žiju.

Řekli mi, že ses po mně ptal. Přišel jsem tam,

kde jsi bydlel, vyšel schod. Nikdo nikde.

Nikdo, kdo by mi rozuměl. Že to tak smí být,

vyvedlo z rovnováhy židli. Nejednou jsme byli svoláni

k oslavám, a tam, 

kde jsme byli, nebylo nic,

tak jako nic nebylo i jinde. Prošli jsme šikmo,

na ničem pohled neulpěl. Slunce přestalo 

optimisticky mručet, byl čas opustit „tam“ a jít.

Rozmarně jsem jím několikrát prošel, plaše se rděl 

na visačku pláště u okna, za nímž se venek tiše odplížil,

a „tam“ a teď jsem nechal stranou.

Přišel čas znovu škobrtat,

ztratit vědomí, až do okna vstoupí čas.

Moc ho nezbylo.

Zasmál jsem se a nesměle ti dlaněmi

zakryl oči. Teď už vidíš?

Ano, vidím, jsem jen v „tam“,

kde vyvěrá kvetoucí pramen, pod tvým oknem.

Jdi hned, řekl jsi. Můžeš jít mým oknem.

Já tvé okno téměř miluji, řekl jsem,

nemohu ho zmrzačit.