Doslov překladatele Libora Dvořáka:

Viktor Jerofejev –zbloudilec mezi Ruskem a Evropou
Znovu připomenout českému čtenáři ruského prozaika dnes již starší generace Viktora Jerofejeva (1947) je vzhledem k současné frekventovanosti světově známějších ruských autorů (Sorokin, Pelevin, Ulická, Prilepin) v českém literárním prostředí věc možná docela užitečná. Jerofejevova Ruská krasavi­ce, která (ovšem už na přelomu osmdesátých a devadesátých let) oběhla celou Evropu a jako titul téměř emblémový vyšla i u nás, je knihou, která velmi přesně demonstruje, co tento autor hlavně na tehdejší ruské literární scéně znamenal (a pro
leckoho doposud znamená).
Viktor Jerofejev, který po celé dětství a mládí těžil z dežité –a v sovětském prostředí tehdy málo frekventované – evropské zkušenosti (jako syn vysokého sovětského diplomata procestoval Francii, Švýcarsko i řadu dalších západních zemí), na sebe nakonec doma poprvé upozornil v tragikomické režimní kampani kolem almanachu Metropol. Tehdejší slavní a režimem trpění (Bitov, Okudžava, Vozněsenskij), disidentští (Aksjonov) i zcela neznámí autoři (Jerofejev, Popov) v tomto sborníku v roce 1978 publikovali prózy a verše, pro něž tehdejší oficiální literatura nejevila pochopení. Dobová literární kritika uvítala tento počin se zarputilostí vskutku ždanovskou a k veřejné popravě Metropoluse propůjčili nejen zkušení savonarolové typu knížete režimní literární kritiky Felixe Kuzněcova, ale bohužel i autoři jinak vcelku úctyhodní, k nimž patřil například i Grigorij Baklanov. Právě jedna ze dvou Jerofejevových povídek s těžko přeložitelným titulem Jadrjona Feňa, poukazujícím k hodně vulgární mluvě a také s ní pracujícím, popudila manipulované a manipulující strážce sovětské literární estetiky zřejmě nejvíc ze všech „metropolních“ textů a autorovi samotnému na plnýchdeset let uzavřela přístup na stránky ruských „tlustých“ literár-ních časopisů i dveře všech nakladatelství. O to agilněji si Jerofejev začal počínat koncem osmdesátých a počátkem devadesátých let, kdy své názory na ruskou literaturu zformuloval nejen ve svých prózách, ale také v několika programových statích.

Inteligentní, chladně uvažující a dostatečně poučený spisovatel si uvědomil atmosféru myšlenkového, především světonázorového vakua, které v Rusku nastalo na konci sovětské epochy (ukončené bezradnou a rozpačitouperestrojkovou tečkou) a velmi samolibě, ne-li nechutně sám sebe pasoval na praporečníka „nové ruské literatury“.Co pro Jerofejeva tento poněkud vágní pojem znamená? Své základní představy o soudobém ruském literárním i společenském procesu deklaroval po celé Evropě v pozoruhodné přednášce nazvané Ruské květy zla.

A jaká je základní myšlenka této přednášky? Zhruba takováto:„Zápas mezi dobrem a zlem, který tak oduševněle a odhodlaně vykreslovala ruská literatura (včetně sovětské) posledních dvou staletí, v Rusku skončil ... vítězstvím zla. Proto je úkolem dnešní ruské postmoderní společnosti a její inteligence nikoli snažit se o nápravu, ale naučit se kličkovat mezi kvádry zla v jakémsi zrůdném tanci uprostřed záplavy smradlavých vajec.“ Tomuto základnímu náhledu (jehož okázale pesimistický tón je spíše hrou než vskutku bytostným pesimismem, což je ostatně pro tohoto tvůrce typické) na ruskou literární i obecně lidskou situaci konce minulého století odpovídala i tehdejší Jerofejevova představa kritické reflexe klopýtavého procesu
moderní ruské beletristické tvorby: třicetiletí a mladší analytici domácího literárního dění se Jerofejevovi jevili jako rojnice ke všemu odhodlaných nihilistů s plamenomety v rukou, jimiž tito rytíři bez bázně, hany a také bez elementární úcty k jinak úctyhodné literární tradici pálí vše za sebou i před sebou (včetně literatury emigrantské a disidentské); až budou s tímto dílem zkázy hotovi, hodlají počkat, zda na dokonale vypálené literární pláni náhodou nevzejde čerstvá, vskutku nová zeleň. Jerofejev sám se tohoto svatého či spíše ďábelského nadšení upřímně bál a čelil mu tak, že se mu stavěl po bok.

Viktor Jerofejev je autor velmi plodný: z rozsáhlé tvorby jmenujme ještě alespoň román Hodný Stalin (Charošij Stalin,2004), v jehož případě si přál, aby si ho stihli přečíst i jeho rodiče a porozuměli tak podle jejich názoru synovu antisovětskému přesvědčení, které jeho otce stálo sovětskou diplomatickou kariéru, nebo Akimudy (2012), věšteckou knihu o tom, jak Rusko vyhlásí válku neznámému státu Akimudy a obsadí jeho území...

Přes to přese všecko je vedle Ruské krasavice jeho další nejslavnější knihou právě Encyklopedie ruské duše. Lze ji mimo jiné chápat jako soupis toho nejhoršího, co se dá o dnešním Rusku a jeho obyvatelích říct. Ale citujme – rozhodně ovšem nevybíráme ukázku z nejdrastičtějších. Ostatně laskavý čtenář jistě posoudí sám:

„Rus je nedůsledný dokonce i tehdy, když to evidentně poškozuje jeho zájmy. Klíčová podmínka činorodé aktivity ‚funguje‘ v Rusku dosti nestandardně. Rus se chová jako brzda a je posedlý svými vlastními myšlenkami, pocity a náladami, což vytváří dojem vyšinuté mysli. Kromě toho se Rusovi neustále něco zdá. To vše dohromady vede k nevyváženému, zmatenému chování. I ta nejjednodušší záležitost přerůstá v problém. Když se s Rusem pouštíte do řeči, je to naprosto jiné než v případě jiného cizince. Tam si obvykle vystačíme s dobrou myslí, ale k Rusovi musíte nejdřív najít klíč. Jeden známý Němec líčí ve svém moskevském deníku z dvacátých let, jak se s hotelovými portýry nemohl dohodnout na tom, aby ho vzbudili. Když se sami probudíme, vzbudíme i vás, a když ne, tak ne.“

Malá překladatelská zpověď: Když se autor těchto řádek s textem Encyklopedie ruské duše seznámil, trvalo mu několik let, než se k převodu do češtiny odhodlal – tak drásavé mu Jerofejevovo poselství o vlastním národě připadalo. Zajímavé a symptomatické je, že k rozhodnutí, že se do práce na českém převodu přece jen pustí, ho nakonec přiměla dlouholetá ruská kamarádka, která lapidárně prohlásila: „Neváhej a dělej! Tohle by Češi rozhodně číst měli...“

Ústřední postavou celého tohoto „románu s encyklopedií“je bezesporu Šedivák – ztělesnění vší ruské špatnosti, jak se jeví přinejmenším autorovi. A hrdina a vypravěč – autorovo alter ego – se mimochodem (jsa si vědom vlastní nedokonalosti a neodvolatelné příslušnosti k tepanému národu) na mnoha místech sám právě do Šediváka projektuje. A tady je obsáhlý a stoprocentně akceptovatelný citát z pozoruhodné stati ruské literární vědkyně a kritičky Valerie Pustové z Moskevské státní univerzity:

„Šedivák – to je kód. Viktor Jerofejev ve svém románu Ency­klopedie ruské duše nabízí rozluštění všech našich ruských pohrom – je to Šedivák. A autor svému hrdinovi stanovuje takovýto vyloženě thrillerový úkol: najít Šediváka a zlikvidovat ho. Jakmile se podaří revolucionáře a katana, tuláka a opilce Šediváka zabít, můžeme zapět: Sláva ti, otčino, ty naše svobodná! [Verš z refrénu sovětské hymny v překladu Jiřího Taufera –poznámka autora] Hon na čarodějnice je námět vskutku slibný – jak pro román, tak pro kritickou stať...Jerofejev toho nemá rád opravdu hodně, a to se u nás neodpouští. V lásce nemá, občané soudní přísedící, vše, co je tolik milé a drahé každé bytostně ruské duši (vskutku duchovní, osvícené a dobročinné). O čemž bez ostychu referuje v každém svém díle.Viktor Jerofejev žije podle zcela jiných zákonů – zákonů, jež v naší zemi, slovesném umění a mentalitě jednoduše neplatí. Proto je trvale viněn z koketérie s tvrdou erotikou a sadismem, z odmítání základů a symbolů ruské kultury, z útoku na naši duchovní podstatu a ze svatokrádežnictví .A také z banálního myšlení, chudého jazyka a neuměleckého plagiátorství.“

Líp se to snad ani říct nedá...A tak zcela na závěr dejme ještě jednou slovo samotnému Viktoru Jerofejevovi:
„Evropany chápu jako své lidi a umím se s nimi dohodnout, ale jako své lidi vidím i Rusy a taky se s nimi (i když to už obtížněji) dokážu dohodnout. Na křižovatce bulvárů Montparnasse a Raspail se cítím jako našinec, jenom není jasné, pro koho našinec. Chtěl bych mít dva domovy. Ten i tamten svět je mi těsný. Potřeboval bych alespoň střídání, v lepším případě oba domovy současně a v případě nejlepším plnou kompatibilitu. A právě to poslední jsem zatím nenašel. Já ale venku stejně nejsem jejich, protože tam se mi stále čehosi nedostává.“

Libor Dvořák