Básník a mystifikátor

Důležité je to, jak Wernisch coby autor přistupuje k básni,co jí rozumí a jak jednotlivé texty a díla tvoří. O svém vztahu obecně k poezii pojednává v mnohých rozhovorech a článcích. Z nich si tak můžeme vytvořit obraz, který poté porovnáme s výsledkem našeho rozboru, zda souhlasí přístup Wernische k básnění s jeho texty při výsledném čtení, a pokud ano, tak v čem. Určitým paradoxem je např. to, že Wernisch vlastní tvorbu z období vzniku Zimohrádku, který je mezi čtenáři snad nejoblíbenější Wernischovou sbírkou, hodnotí negativně. Nerad se k ní vrací a říká, že si v té době na básníka jenom hrál: „Tehdy jsem jen lyrizoval, zamlžoval, mátožil.“ Těmito básněmi údajně nemyslel nic konkrétního či určitého. Bude nás proto zajímat autorův náhled na poezii obecně, co hodnotí jako básně či básnění a kdo je podle něj básník.

Předně bychom se měli zaměřit na to, jak Wernisch definuje báseň samotnou. V rozhovoru s Karlem Hvížďalou říká: „Báseň – chápejme ji nyní jako literární dílo –,báseň je forma zhuštěného slovního vyjádření. Vzniká z vnitřní nutnosti, přichází z neznámých hlubin lidské duše [...]. Báseň je něco, co se nedá pochopit jen tak, pouhým rozumem. A sám rozum by také nestačil k jejímu vytvoření.“

Své básnické texty Wernisch nazývá poetickými anekdotami: „lepší z mých básní by bylo možno považovat za poetické anekdoty. Ano – to by dnes mohlo platit i pro mé texty psané veršem. Ale já v poslední době moc často neveršuji – raději píšu krátké prózy – anekdotické básně v próze, řekněme.“ To, že píše Wernisch primárně pro sebe samého, dokazují i vybrané básně. Wernisch se v některých z nich hledá a objevuje, pátrá po jazyku, kterým by pronikl sám do sebe. „Chci se vyjadřovat přesně, chci jasné obrazy, chci sám sobě rozumět.“

Také z tohoto důvodu zavrhuje své první sbírky, vydané v šedesátých letech, které jsou dle Wernische příliš lyrické, zamlžené a mátožné a v nichž si podle vlastních reflexí na básníka jen hrál. Ostatně ve zmíněném rozhovoru uvádí také to, že čím víc básník „umí“ a čím obratněji a šikovněji dokáže pracovat s lexikem, tím víc se ve výsledku poezii vzdaluje. Podobnou přímou úměru Wernisch užívá i u jiného vymezení básníka:„[...] čím více myslím na čtenáře, tím víc se vzdaluji poezii.“ Zvláštní důraz klade na roli recipienta textu a na to, že špatná báseň neexistuje, jelikož ji nelze vytvořit. Jako špatné se označují texty, které dávají méně možností lenivému či omezenému čtenáři: „Hergot, milý náročný čtenáři, jestli je báseň dobrá, nebo ne, to záleží především na tobě, všechno se dá číst tak, nebo onak. Velmi často, a to si uvědom, báseň, kterou čteš, není dobrá, protože na to zkrátka nemáš.“

Sám sebe Wernisch při básnění chápe jako médium, skrze nějž mu někdo nelidskou řečí diktuje to, co píše. „Nemluví, ukazuje mi cosi. Namáhám si mozek – ale vždycky jako bych sledoval několik obrazových pásem najednou.“ Wernisch také tvrdí, že se již v mladém věku snažil přijít na to, jaký má v tvůrčím procesu vliv náhoda. Zjistil však, že není vůbec žádný, že náhoda neexistuje a „[v]šecko je naprogramováno.“ Prvotním impulsem při psaní Wernischovi bývá první slovo nebo věta. Další progrese textu většinou končí záhy. Děj, který se textem počíná, nemá čas se rozvinout do náležitého prostoru či rozsahu; utváří se tak spíše jen náčrt básně, kterou Ivan Wernisch zamýšlel či zamýšlí napsat, ale z nějakého důvodu ji nenapsal: „Takhle mi často vznikají krátké, třeba jen tří, čtyřveršové texty – rozběhnu, rozpotácím se k nějakému vzdálenějšímu konci, a najednou ve mně hrkne, leknu se té dálky a skončím. Začnu vyprávět příběh a zmůžu se jen na poznámku – zužitkovatelnou tak pro deník.“ Wernisch popisuje také přístup ke kompozici sbírky, tedy k tomu, jak vzniká výsledné pořadí zařazených textů: „To je snadné, složím ji z textů, které jsem nezahodil. – Její kompozice je vedlejší – samozřejmě se snažím řadit texty tak, aby spolu nějak souzněly, ale moc si s tím hlavu nelámu, však ony se nepoperou. Nepíšu sbírky básní, jen básně.“ Toto však lehce odporuje existenci několika textů v různých sbírkách – můžeme zde spatřit Wernischovo povědomí o kontextu básně, který může upravovat, či zásadně měnit její vyznění. Spíše jen ojediněle se setkáváme s úpravou samotného obsahu textu; s jeho pohybem z jedné knihy do druhé a s opětovným využitím se však ve Wernischově díle setkáme nespočítaně, stejně tak s užitím shodných názvů textů či titulů knih nebo jejich oddílů.

Dalším příkladem toho, jak autor přistupuje k tvorbě, je prvek, jejž bychom mohli v tomto případě označit přímo za básnický postup či metodu. Ivan Wernisch rád mystifikuje. V jeho textech i mimo ně lze nalézt menší i větší mystifikace, snažící se o hru, účelné zatajování skutečnosti a klamání čtenáře či příjemce. Zastírá se přitom původní autor či autorská invence, Wernisch své texty ještě více odosobňuje, odstupuje od nich, mate nás v promluvě lyrického subjektu, staví nás před dvojí i trojí skutečnost, z nichž každá může být stejně pravděpodobná, nebo naopak za sebou může ukrývat jen další, čtvrtý svět, tentokráte již ten pravý. Za jednu z největších mystifikací považujeme vytvoření básníka Václava Rozehnala coby autora, pod jehož jménem Wernisch publikoval své básně v knize Z letošního konce světa (poprvé vydané jako samizdat v roce 1982, následně v rámci Almanachu 89, poté v samostatném oficiálním vydání v roce 2000 a nakonec jakožto součást souborného vydání samizdatových děl Blbecké poezie o dva roky později).

Wernisch autora Rozehnala zařadil i do Slovníku zakázaných autorů, kam do hesla uvedl následující: „Václav Rozehnal (5. 2. 1904 v Praze – 27. 2. 1959 v Praze) byl zaměstnán jako účetní a bankovní úředník. Od roku 1953 byl dělníkem ve skladu. Část tvorby, editorsky nezpracovaná, koluje v opisech.“ Wernisch při tom tvrdí, že pro své potřeby použil jméno a některé faktické údaje reálně žijícího člověka. Rozehnalovu autentičnost dokládal také ediční informací obsažené v prvním strojopisném vydání na str. 2: „Tyto básně byly vybrány z pozůstalosti se souhlasem Mistrovy dcery, paní Věry Rozehnalové-Stýbalové. I. W.“ Až později přiznal, že si souhlas a vzpomínky dcery na otce vymyslel. Ještě v roce 1989 při vydání Včerejšího dne v poznámce na str. 231 uvádí následující: „Zaujat pozoruhodným, leč zapomenutým Kolíňanem Václavem Rozehnalem, připojil jsem kdysi k jeho nepříliš obsáhlému dílu několik svých básniček. Nyní si je beru nazpět a omlouvám se všem, které se mi tehdy podařilo mystifikovat.“

Trvalo dalších pět let, než Wernisch opravil i toto a přiznal, že celé dílo připsané Rozehnalovi napsal on. Učinil tak v knize Pekařova noční nůše z roku 1994: „Při psaní téhle hlouposti, někdy na jaře 1978 nebo 79, jsem si vymyslel Václava Rozehnala [...].“

Teprve nyní tak vidíme, že se v rámci jedné skutečnosti Wernischovi podařilo čtenáře mystifikovat hned dvakrát – jednou vytvořením básníka a jemu patřícího díla, podruhé doplňující informací o autorství několika textů z Rozehnalovy sbírky, a tím pádem dalším potvrzením existence básníka Rozehnala. Oficiálně publikovaná verze sbírky z roku 2000 stále nese jméno Václava Rozehnala, ale již obsahuje poznámku o původu textů a za skutečného autora explicitně uznává Ivana Wernische.

Autorství se týkají také další, menší mystifikace, zcela pochopitelně zejména ty z období, kdy měl Wernisch zákaz publikovat svou tvorbu. O „překradech“ pro vysílání Československého rozhlasu jsme se již zmiňovali výše. Wernisch po letech přiznává, že v jeho rámci využil díla Goetha či Morgensterna a že vytvářel pořady-podvrhy o Cocteauovi, Altenbergovi, Haringerovi, Mombertovi, Holzovi, Reverdym, Christomanosovi a o mnoha dalších, „dohromady toho bylo na spousty vysílacích hodin – a nikdo! nikdo nepojal nejmenší podezření.“ Dle jeho slov až později přišel na to, že si nikdo podobnosti s Wernischovým rukopisem nevšimne, že je všechno povoleno a vše se smí. Jak sám uvádí, do jednotlivých pořadů začal potajmu vkládat své vlastní texty, které prezentoval jako překlady zahraničních autorů. „Začalo to knížečkou afrických básníků [...]. Když jsem si knížku prohlédl a zjistil, že tam není nic, co by mě zaujalo, zase jsem ji zaklapl, nechal si ze všeho jen jméno Mazizi Kunene a jal jsem se básnit zulské básně. Moc se mi to líbilo. Dále jsem zpadělal staroegyptské milostné básně a tak dále, to už jsem se úplně odvázal.“

Postupně takto začal „překládat“ celé knihy, v nichž z originálních veršů a významů nezanechal žádný. Psal místo toho své básně, které z důvodu zákazu jen připisoval známým a režimu pohodlným literátům. Vymýšlel si však taky básníky neexistující: „Těch jmen bylo několik, ale takový hauptautor, do něhož jsem vkládal velké naděje a snažil jsem se ho upíchnout do povědomí českého posluchače, byl Hans Gruber.“ Ten pod vedením Wernische napsal báseň Frc, podle níž se jmenuje Wernischova sbírka básní, překladů, „překradů“ a textů, které připsal žijícím i fiktivním autorům. Jako další smyšlené literáty Wernisch uvádí např. Aloise Roučka a Marka. Za svůj život publikoval pod mnohými pseudonymy, např. Marsel Drevo či Lucie Tejkalová, své překlady vydával u nakladatelství Ivo Železný pod jmény Bobby Weintisch a Hugo Bokvas. Pro úplnost uveďme, že do Literárních novin psal Wernisch články s různými verzemi signatury: -iw-, I. W., (iw), w, -w- a -wer-. Na konci 60. let upravoval své jméno na tvar „Iwan“, naposledy tomu tak bylo v knize Loutky, kterou vydal roku 1970. Setkáváme se tak s autorem, u nějž je složité určit, co je jeho vlastním textem, co velmi volným přebásněním a co překladem. Některé z textů připsaných jiným si po letech vzal Wernisch zpět a přiznal se k jejich autorství, u dalších tak zatím neučinil. Není proto divu, že o něm např. Petr Hruška říká: „Vzhledem k jeho mystifikačnímsklonům a zálibě v hrách nikdo pořádně neví, co všechno napsal; možná včetně Wernische samého.

ukázka z magisterské diplomové práce Jakuba Záhory Vývojové tendence v poetice Ivana Wernische