Co nám slova vlastně říkají? Jsou „nástrojem“ naší komunikace a nad nástroji obvykle nepřemýšlíme, pouze je používáme. Pomocí „nástroje“ slov například vyjadřujeme své myšlenky. Této větě každý, kdo umí česky, dobře rozumí. Zaměřme se ale na slovo „vyjadřuje“. Používáme je v běžném jazyku nereflektovaně – stačí, že víme, co znamená. Můžeme se ale nad ním i zamyslet, pohrát si s ním: vy-jádřit… No ano, to slovo znamená dostat se k jádru sdělení, vyloupnout kompaktní „sladké“ jádro z obalů, které je ukrývají.

Tato kniha se ale netýká pouze etymologie slov, i když jde o téma všeobecně zajímavé. Je souborem krátkých úvah, „esejů“ nad slovy z více pohledů. Ten etymologický je pouze jedním z nich. Dalším důležitým úhlem pohledu je společenský a dějinný kontext daného slova nebo sousloví, proměna jeho významu. A ještě dalším úhlem odkaz na to, jak se daného slova (zne)užívá.

V textu se tak vyjevují často paradoxní a nečekané souvislosti a úvahy nad slovy většinou přecházejí k úvahám nad člověkem a jeho světem. V některých úvahách převažuje složka jazyková, v jiných ta sociální, v dalších dominuje paradox, jiné vedou zejména k pobavení.

Napětí mezi samozřejmostí užívání slov a jejich vlastní nesamozřejmostí dovádí čtenáře často k překvapivým objevům a vede k zamyšlení. Ukazuje se, že se slovy si můžeme krásně „hrát“ a přitom je brát mnohem vážněji než jako pouhý nástroj.

V tomto smyslu vycházejí eseje o slovech z autorovy koncepce „filosofie všedního dne“, kterou déle než dva a půl roku představoval každý všední den v Českém rozhlase v pravidelné rubrice Myšlenkování.

Ukázka z knihy:

Říká se: „Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem.“ Mohlo by se ale také říci: „Kolik jazyků znáš, tolik světů obýváš.“ Možná by to dokonce bylo věcně přesnější. Tak například v českém  světě má duha o jednu barvu méně než v anglickém, neboť to, co my chápeme jako odstíny modré, oni pojmenují jako barvy dvě – modrou a indigo. Tam, kde opatrní Češi šuplík zasouvají, a proto mu říkají zásuvka, tam zvědaví Francouzi šuplík vytahují, a proto mu říkají tiroir – od slovesa tirer čili „táhnout“. Pro Francouze jde tedy primárně nikoli o zásuvku, ale o vytáhnuvku.
Chceme-li v angličtině, francouzštině nebo němčině pochválit, že má někdo krásné nohy, musíme dávat pozor, abychom místo toho neřekli, že má „krásná chodidla“. Protože to, co my Češi primárně vidíme jako jeden souhrnný anatomický útvar (nohu nebo ruku), oni prvořadě vidí jako útvary dva –nohu + chodidlo nebo paži + ruku.
A jakou barvu má modřina pod okem? Banální otázka? Ani ne. Jak již slovo samo napovídá, my zde vidíme modrou a stejně tak i Němci, kteří říkají blaues Auge (modré oko). Angličané  však totéž vidí jako černé a modřinu nazývají black eyes (černé oči).

A to se zabýváme jen jednotlivými slovy. Což takhle přirovnání? Zatímco my se občas cítíme jako páté kolo u vozu Angličan se cítí jako kolo třetí. Zřejmě svoji užitečnost neporovnává s vozem, ale s dvoukolákem. My říkáme, když něčemu nerozumíme, že je to pro nás španělská  vesnice, Poláci zase je to pro mě český film (pod dojmem obtížně srozumitelných českých filmů nové vlny šedesátých let). Když je něco mizerně spravováno, říkáme, že tam mají turecké hospodářství, Němci ve stejném smyslu pronesou das Böhmisches Dorf.
Značná různost světů se projevuje i v gramatice. Významný představitel kognitivní lingvistiky George Lakoff  píše, že v jazyku dyirbal, jímž mluví někteří Austrálci, jsou slova rozdělena do těchto  rodů:  1. božstva;  2.  ženy, oheň a nebezpečné  předměty;  3.  pokrmy;  4.  všechno ostatní.  Jak fádní se v porovnání s tímto dělením zdá náš indoevropský jazykový svět! Dát do jednoho pytle ženy, oheň a nebezpečné předměty... – před touto austrálskou jazykovou jasnozřivostí se v obdivu a v úctě skláním.

PhDr. Vladislav Dudák (* 1958), filosof, historik a učitel, autor a editor.