Sara Stridsbergová (1972) uvádí mezi svými inspiračními zdroji autorky jako Sarah Kaneovou, Marguerite Durasovou nebo Elfriede Jelinekovou. Kromě mnoha literární ocenění (např. Cena Severské rady za literaturu) byla také v roce 2016 zvolena mezi osmnáct členů Švédské akademie. Letos v dubnu z ní ale odešla (jako další její členové – viz letošní neudělení Nobelovy ceny za literaturu)

Celé její autorské směřování jakoby předurčil překlad feministického manifestu radikální americké feministky Valerie Solanasové (1936 – 1988), které se později věnovala jak ve svém románu Fakulta snů – dodatek k sexuální teorii z roku 2006 a později i ve své první divadelní hře Valerie Solanasová se má stát americkou prezidentkou. Ukázalo se, že autorčina mimořádná schopnost formulovat břitké dialogy, které prostřednictvím několika vět vtáhnou diváky do světa postav, na jevišti velmi dobře fungují, a z dramatu se tak stala důležitá součást autorčiny tvorby.

Tak vznikly Médealand, aktualizující známý antický příběh zrady a pomsty, Pitvání padajícího sněhu o královské dceři Kristině (1626 – 1689), která se stala inspirací i pro jednu Strindberovu hru, Návraty, kde do dialogů rozvedla svůj román ze zanikající psychiatrické léčebny ve Stockholmu, kde se v polovině 90. let minulého století najednou ocitli pacienti před situací kam léčebnu opustit. Zpochybňování termínů „normalita“ a „šílenství“ je také jedním ze středobodů jejich her. Stejně jako Pitvání padajícího sněhu a Návraty obsahuje český výbor i hru Umění padat z roku 2015. Hrdinkami jsou zde Edith Bouvier Bealová, sestřenice Jackie Kennedyové Onassisové, a její matka. Tyto někdejší celebrity šokovaly Ameriku, když v pozdějších letech nechaly filmaře zachytit svůj osamělý život v rozpadajícím se obřím sídle na Long Islandu. Stridsberová se tady soustředí na vztah matky a dcery vegetujících uprostřed zkázy a beznaděje a prchajících do narůžovo natřených vzpomínek.

Sara Stridsbergová patří jednoznačně k nejvlivnějším osobnostem současné švédské literatury. Někteří novináři ji zároveň označují za „feministickou ikonu“. Jenže se slovem feminismus se musí, zvlášť v těchto končinách spíš opatrně. V našich podmínkách bývá tento postoj zaměňován - buď z nepochopení nebo se záměrem - s jakýmsi schematickým pohledem na svět, s tezovitostí, nebo dokonce s nenávistí vůči mužům. Ve Švédskou má ale feministická literární tvorba dlouho tradici, k níž se řadí třeba tak známé jméno jako Astrid Lindgrenová a feministické myšlenky rovnoprávnosti tvoří nedílnou součást společenské debaty.

Z doslovu překladatelky Marie Voslářové vybral a do mozaiky sestavil Tomáš Weiss