ukázka z rozhovoru s vydavatelem Michalem Rybkou, který v roce 2012 před Vánocemi vydal kompletní Hledání ztraceného času v češtině po čtvrtstoletí od posledního českého vydání:

Hledání ztraceného času má pověst knihy, o které všichni mluví, ale nikdo ji celou nepřečetl. Jak jste na tom vy osobně? A jak se podle vás Proust dneska vlastně čte?

Přečetl jsem to. Některé části velice pozorně, jiné méně. Ono se to čte docela dobře, jen to chce trochu trpělivosti. Ostatně největší potíž s Proustem nepředstavuje ani tak sám text jako jeho pověst. Nejrozšířenější představa je, že Proust byl jakýsi introvert, který se izoloval od okolního světa, uzavřel se do svého pokoje, kde se nimral ve svém nitru a "hledal ztracený čas" Faktem je, že Proust se skutečně všemožně snažil zvukově izolovat prostředí, v němž psal. Byl posedlý tím, aby jej žádný vnější hluk nerušil v práci. Vypráví se, že když se někde v blízkosti domu, kde pracoval, objevili řemeslníci a pustili se do nějakých hlučných prací, vypravil se za nimi a "přeplatil je". Zaplatil jim tolik – a ještě trochu více – kolik měli za hotovou práci dostat s tím, že ale musejí okamžitě odejít.  

To jeho pověst "divného pavouka" jen potvrzuje.

V každém případě ale než se uzavřel do své pracovny a výrazně omezil veškeré styky s okolím, hojně navštěvoval tehdejší mondénní salony a pohyboval se ve vyšších aristokratických kruzích, které pak tak půvabně vykreslil ve svém románu. Především je ale třeba říct, že Proust se neoddával jen jakémusi marnému hledání ztraceného času, nýbrž jej také našel (jak známo, poslední svazek románu se jmenuje Čas znovu nalezený). A jestliže se od jisté chvíle rozhodl izolovat od světa, nebylo to proto, že by byl nějaký podivínský introvertní samotář, ale hlavně proto, aby mohl v klidu a nerušen vyvolávat z paměti vzpomínky a vjemy, které si během pobytu "venku" ukládal do paměti. Jako když se fotograf zavírá do temné komory, do níž nemá přístup světlo zvenčí, aby vyvolával fotografie. K tomu je třeba dodat, že Proustovi nešlo primárně o to, aby takto zachycoval své subjektivní dojmy a pocity, nýbrž aby prostřednictvím znovuprožívání minulosti dospěl k pravdě a k uchopení obecných "objektivních" zákonitostí a podstaty života.

Proust je ovšem vnímán skutečně jako "těžký" autor.
Každý, kdo přečetl Hledání, potvrdí, že Proust je mimořádně zábavný. Způsob, jakým například popisuje své postavy - přičemž na ně nahlíží jako nestranný pozorovatel, jako přírodopisec popisující nejroztodivnější druhy fauny a flóry - je často tak vtipný, že se člověk mnohdy neubrání smíchu.

Přece jen však vyžaduje určitou čtenářskou zkušenost.

Faktem je, že na Proustův styl, především na jeho komplikovaná souvětí, je třeba si zvyknout, postupně si jej osvojovat. U tohoto textu platí, že po něm nelze jen tak pohodlně klouzat. Ale když nespěcháte, časem zjistíte, že je to skutečně vzrušující čtení. A už vás to nepustí. Jako by se z toho stala droga.

rozhovor vedl Ondřej Bezr, celý rozhovor tady: http://kultura.zpravy.idnes.cz/hledani-ztraceneho-casu-0st-/literatura.aspx?c=A121217_124647_literatura_ob