Je to práce jako každá jiná. Až na to, že policajty nemá nikdo rád. Ani Jean-Baptiste Adamsberg ne. Proč se tedy sám stal jedním z nich? „Z nezdvořilosti,“ uvažuje pařížský komisař mimo veškerou logiku, jak je jeho zvykem. Anebo kvůli znesvěceným hrobům, zavražděným pannám a rozřezaným jelenům. Někdo tuhle práci dělat musí - a Adamsberg pro ni má výjimečné nadání.

Když vyloučíme všechno nemožné, pak to, co zůstane, ať je to cokoli a jakkoli nepravděpodobné, musí být pravda, tvrdil Sherlock Holmes. Kdo ví, jestli Adamsberg zná „zlaté pravidlo“ svého neméně výstředního literárního kolegy. Možná ano, možná ne. Na případ vražedkyně, která „chce absolutní moc, Boží sílu, věčný život“ - a málem je také získá - se ale Holmesova slova vztahují bezezbytku.

O kostičku víc Tenhle případ je venkoncem zvláštní. Jistě, komisař Adamsberg se svými spolupracovníky vždycky řeší podivné věci. Žádné banální vraždy pro pár franků. Tentokrát se vše soustřeďuje na tři stárnoucí osamělé panny, kůstky v prasečím rypáku a v kocouřím penisu a také na kost ve tvaru kříže v jelením srdci. Jelen totiž ve středověku symbolizoval věčnost...

Fred Vargas, vlastním jménem Fréderique Audoin-Rouzeauová (1957), je historička a archeoložka, specialistka na středověk. V knihách, jež se velmi liší od běžné detektivkářské produkce, využívá to, co dobře zná - v tomto případě rozvíjí motiv zneužití středověkého návodu na výrobu elixíru života.

Bizarní perspektivu celého případu umocňuje ještě druhá, osobní linie: Adamsbergova válka o jeho postavení i čest. Komisař měl kdysi někomu hodně ublížit. A víc než to. Nyní jej pronásleduje jedna pyšná žena, která neumí odpouštět a mstí se. Jean-Baptiste Adamsberg se také stal otcem. S plnou vážností se usazuje, koupí dům a svému synkovi na dobrou noc vypráví příběhy o kozorožcích z vysokých hor, z míst svého dětství...

Jako všechny romány s komisařem Adamsbergem i Špetka věčnosti se odehrává v jakémsi snovém bezčasí. Pařížská kriminálka používá nejmodernější pátrací techniku, létá vrtulníkem, Jean-Baptiste volá z mobilního telefonu. A se stejnou samozřejmostí se tu procházejí duchové mrtvých, ve skleněné lahvičce zraje elixír, který člověka postaví na roveň Bohu, a lenivý kocour Kulička uběhne desítky kilometrů, aby zachránil svoji paničku.

Čtenář adamsbergovské série má často prchavý pocit, že mu něco uniká. To ale nevadí. Vždyť umělecká díla jsou ve skutečnosti zdrojem požitku tím méně, čím více jim člověk rozumí.

Sama autorka je přesvědčená, že detektivky mohou řešit naše životní problémy. Jak řekla v jednom rozhovoru: „Je to katarze.“ Katarze z přemíry násilí a hlouposti, které nás obklopují. Ne nadarmo její hrdina tvrdí: Mrtví mně nikdy nevadili. Mně vadí vrahové.

Dana Packová, psáno pro Lidové noviny, únor 2008