Volnomyšlenkář, vlastenec a revolucionář, který prohlásil, že tělo je svaté a jeho choutky stojí za napsání básně. Walt Whitman oslavoval republiku rovnoprávných, od podomních obchodníků po prezidenty. Jeho mistrovské dílo, Stébla trávy, nebylo ve své době doceněno, o století později však Whitmanův hlas stále zní - stejně svěží a zvučný jako hluk měst a rachot příboje.

Whitman udělal pro poezii totéž, co Miguel de Cervantes pro román, Bertolt Brecht pro divadlo a Pablo Picasso pro malířství: znovu určil pravidla. Co se týká stylu a všeho, co s ním souvisí, patří většina básníků dvacátého století v USA - a řada dalších po celém světě - k Whitmanovým následovníkům.

Když se Walt v roce 1819 narodil, žili Whitmanovi na Long Islandu téměř dvě stě let. V rodině vládl vlastnenecký duch. Jeden z pěti Waltových bratrů se jmenoval George Washington Whitman, druhý Thomas Jefferson Whitman a další Andrew Jackson Whitman.

I když se Whitmanovi přestěhovali do Brooklynu jen několik dní před Waltovými čtvrtými narozeninami, zůstala chlapci láska k venkovské krajině Long Islandu - "Mořská kráso! Rozprostřená a prosluněná". Jako mladý muž často chodil plavat, sbírat škeble a chytat ryby. Běhával po opuštěných plážích Coney Islandu, a jak sám tvrdil, celé hodiny recitoval příboji a mořským rackům Homéra nebo Shakespeara.

Jak se zdá, vliv rodiny byl mizivý. Matka četla většinou náboženské publikace. Otec byl drsňák, který hodně pil. Tři ze sedmi sourozenců byli nešťastně duševně zmrzačeni. Ani škola nebyla důležitá: odešel z ní v jedenácti letech. Přesto si Walt půjčoval při každé příležitosti knížky, četl svazky Tisíce a jedné noci, romány Jamese Fenimora Coopera a Sira Waltera Scotta - a to vše na něj zapůsobilo tak, že jen "vřel a vřel".

Nejvýrazněji Whitmana ovlivňovala každodenní cesta, která začínala na přívozech spojujících Brooklyn s Manhattanem. Přívozy - které fungovaly do dvacátých let našeho století - přepravily ve Whitmanově době ročně miliony pasažérů. Od přístaviště přívozu v Manhattanu Whitman pravidelně chodil několik krátkých bloků za Fowlerem a Wellsem, frenology, kteří porovnávali tvar lebek a určovali podle nich talent a rysy osobnosti. Jak se všichni tři shodli, spojovalo je "přátelství a duševní spřízněnost" stejně jako "lenost a náklonnost k potěšením smyslnosti".

Whitman pracoval nedaleko Fowlera a Wellse jako reportér a redaktor novin, později byl zaměstnán jako učitel a tiskařův učedník, ale nijak jej to nezaujalo. Jeho žurnalistická činnost - psaní o požárech, zločinech, místní politice a otroctví, které nazýval "strašným zločinem" - byla solidní, ale zanedbatelná. Whitman také psal nevýrazné povídky a je autorem protialhoholického románu Franklin Evans. Jeho první básně, které se objevily v několika newyorských denících - "Kde však, ó Přírodo, kde má duše spočinout?" - byly nezralé, ale sebejisté.

V několika denících dali Whitmanovi výpověď za jeho slabou pracovní morálku. Jeden z kolegů o něm řekl, že je "tak líný, že je potřeba dvou mužů, aby mu při mluvení otevřeli čelisti". Zaměstnavatelům se nelíbil ani jeho zájem o tematiku pracovních podmínek a korupce ve vládě. V letech 1842 až 1895 pracoval Whitman nejméně v deseti denících newyorské oblasti.
Whitman chodil často do opery a rád si zazpíval věci od Rossiniho, Belliniho, Mozarta a Verdiho. Jeho hlavní vášní však byla konverzace s muži, jimž jejich práce poskytovala spoustu volného času. Sedával s kočími broadwayských omnibusů, s muži známými pod přezdívkami Vilda "od rány" a Starý Slon, a zastavoval se na kus řeči za hasiči jen kousek od Broadwaye, na Canal Street.

Když začal Whitman někdy kolem třicítky psát Stébla, nikomu to neřekl. K písni, která mu plynula zpod prstů, přispěla bible, četba klasiků, opera, vlastenectví, novinářské zkušenosti a láska k přírodě. Mnoho lidí píše ze soužení a trápení. Walta inspirovalo především to, díky čemu byl šťastnější či "pohrouženější", jak jej popisovali lidé. Dělal ze svých básní především osobní konverzaci.

Stébla trávy vydal Whitman asi po pěti letech, v roce 1855, přičemž sazbu dělal zčásti sám. Dvanáct básní zaplnilo třiaosmdesát stran. Whitman neuvedl jméno autora, jeho podobu však ukazovala malá rytina: furiant s rukou v bok. Nepřítomnost autora podtrhla Whitmanovo přesvědčení, že mluvčím ve Stéblech jsou Všichni.

Před Whitmanem dodržovaly klasické básně přesná pravidla rýmu a metra a obvykle oslavovaly velkolepé, romantické objekty. V původní verzi Stébel se žádná báseň nerýmuje, a pozornost je většinou zaměřena na tak pozemské starosti, jako je živobytí. "Kovářství, sklářství, hřebíkářství, bednářství, střešní klempířství, šindelářství," říká se ve Zpěvu pro zaměstnání. Sbírkou se vine přesvědčení, že americká demokracie představuje novou a neodolatelnou sílu: "Odšroubujte zámky ze dveří, / Odšroubujte dveře z veřejí. / ...Vyslovuji pravěké heslo, dávám znamení demokracie."

Zklamání na sebe nenechalo dlouho čekat. Whitmanova matka, u níž autor stále bydlel, měla knihu za "zmatenou". Knihu nabízelo jen několik málo knihkupectví - vadil jim její obsah. Whitman tvrdil, že chudí lidé jsou stejně cenní jako bohatí a že ženy jsou rovnoprávné s muži. A ještě hůř, v době, která zakrývala holé nohy u piána, oslavoval lidské tělo. Podle jednoho kritika Whitman "přinesl do salonu kbelík se špínou". Whitman mezi tím poslal Stébla přednímu americkému básníkovi, Ralphu Waldovi Emersonovi. Nebyl důvod, aby Whitman čekal na odpověď. Ti dva se nikdy nepotkali a neměli žádné společné přátele. "Musel jsem si protřít oči, abych viděl, zda tento sluneční paprsek není jen mámení," odepsal Emerson Whitmanovi z Concordu v Massachusetts. "Stébla jsou nejmimořádnější kus důvtipu a moudrosti, jaký kdy Amerika stvořila."

A v úvodu Stébel trávy najdeme souhrn Whitmanovy filozofie:

"Milujte zemi, slunce a zvířata, pohrdejte bohatstvím a dávejte almužnu každému, kdo požádá, zastaňte se hlupáků a bláznů, věnujte svůj příjem a práci druhým, nenáviďte tyrany, neznevažujte Boha, mějte trpělivost a shovívavost s lidmi, nesmekejte před ničím známým či neznámým nebo před jakýmkoli člověkem či množstvím lidí, jděte svobodně s talentovanými nevzdělanými lidmi a s mladými a s matkami od rodin... přezkoumejte znovu to, co jste se dozvěděli ve škole, v kostele či v jakékoliv knize, pusťte z hlavy jakoukoliv urážku své vlastní duše, a vaše vlastní tělo se stane jednou velkou básní." 

zpracováno podle materiálu National Geographic, z překladu pro web Neon