Philip Pullman (1946) je britský spisovatel fantasy a přední představitel britského ateismu. Už v dětství přišel o otce, který byl pilotem Royal Air Force, takže vyrůstal jenom se svoji matkou, svým otčímem a svým dědečkem, který byl kněz na anglickém venkově. Nějaký čas studoval v Oxfordu na Exeter College. Napřed učil několik let angličtinu na střední škole, později se stal asistentem na Westminster College v Oxfordu. Žije v Oxfordu se svou ženou Jude, má dva syny, Jamieho a Toma. Úspěch Pullman získal trilogií Sally Lockhart, která vyšla v letech 1988 - 1992. Obsahovala svazky The Ruby in the Smoke, The Shadow in the North a The Tiger in the Well. V roce 1996 vydal román The Northern Lights (v americkém vydání pod upraveným názvem The Golden Compass, česky proto vyšlo jak pod názvem Zlatý Kompas, tak pod názvem Světla severu), což byl první díl jeho fantasy trilogie His Dark Materials (česky pod názvy Jeho temné esence a Jeho šerá hmota). Nasledovaly knihy The Subtle Knife (1997, česky pod názvem Dokonalý nůž, v jiném překladu Jedinečný nůž) a The Amber Spyglass (2000, česky pod názvem Jantarový dalekohled, v jiném překladu Jantarové kukátko).

Ukázka z Hodinového strojku:

Předmluva

Za dávných časů, kdy se tenhle příběh odehrává, se čas řídil hodinovým strojkem. Opravdovým strojkem se vším všudy, s perky, ozubenými kolečky, převody, kyvadly a spoustou dalších věcí. Když ho člověk rozebral, bylo vidět, jak funguje, a dalo se poznat, jak ho zase složit dohromady. Dneska se čas řídí elektřinou, vibrujícími krystaly křemene a bůhví čím ještě. Můžete si dokonce koupit hodinky poháněné solární destičkou, které se několikrát denně samy nastavují podle rádiového signálu a nikdy se nezpozdí ani o vteřinu. Pro mě osobně je naprostá záhada, jak takové hodiny a hodinky fungují, a kdyby je pohánělo nějaké kouzlo, nedivil bych se o nic víc. On i takový hodinový strojek je záhadný ažaž. Vemte si například obyčejnou pružinku, třeba takové pérko, které budík. Je vyrobeno z popouštěné oceli a má tak ostrý okraj, že by se o něj člověk mohl říznout do krve. Kdybyste si s ním neopatrně hráli, může se docela klidně vymrštit jako had a vyšvihnout vám oko. Nebo si představte závaží, železné závaží pohánějící ohromné hodiny na kostelní věži. Kdybyste měli pod ním hlavu a kdyby náhodou spadlo, vyrazí vám mozek z lebky. Ale když přidáte pár převodů a nýtků a maličký setrvačník, který bude kmitat sem tam,  nebo kyvadlo pohupující se ze strany do strany, síla pérka se propojí s tíhou závaží a strojek bude naprosto bezpečně pohánět ručičky. Jakmile takové hodinky natáhnete, je v jejich pravidelném chodu něco tak trochu strašidelného. Ručičky se rovnoměrně posunují  po ciferníku, jako by měly svou vlastní vůli. Tik tak, tik tak!  Pomaličku polehoučku se sunou dopředu a odtikávají nám čas k hrobu. Podobně se to má i s některými příběhy. Jakmile je uvedete do chodu,  nic je nezastaví, sunou se dál a dál, dokud nedosáhnou předurčeného konce, a i kdyby jeho postavy sebevíc chtěly změnit svůj osud, nejde to. Jeden takový příběh vám teď povím.  A protože je strojek natažený, můžeme začít.