Asi před třemi lety, uprostřed parného léta, jsem 26. prosince stál s mámou v jihovýchodním Queenslandu u malého modrého auta značky Holden Barina. Dveře kufru byly zvednuté a já jsem mámě do auta pomáhal naložit hromadu vánočních dárků a kuchyňského náčiní. Vraceli jsme se zrovna z vydařeného rodinného setkání, pro jehož účely jsme si společně pronajali bydlení na ostrově Bribie; byly to jedny z těch pěkných, poklidných Vánoc, kdy se nikdo nedohaduje o tom, kdo měl připravit salát coleslaw. Vtom máminu pozornost na okamžik upoutala moje dcera – muselo jí tehdy být asi sedm –, která zrovna na pobřežní cestě lemované stromy předváděla jeden ze svých spontánních výrazových tanců. Podíval jsem se tím směrem a ten pohled mi pochopitelně taky rychle učaroval… Dcerce vlály vlasy ve větru, baletními skoky se bosá pohybovala mezi stromy, v ruce klacík místo hůlky…

A pak máma z ničeho nic, bez zjevného důvodu – a ani na vteřinu přitom nespustila oči z mé dcery – řekla něco nádherného. „Nic bych neměnila,“ řekla máma. Vím, že to zní lacině, ale tak to řekla. „Nic bych neměnila. Kdybych tím vším měla projít znovu, abych se dostala do tohohle bodu, udělala bych to. Nic z toho bych nezměnila.“

Jsem novinář a napsal jsem tisíce slov o nejhrůznějších příbězích ze života na australských předměstích… samá tragédie, násilí, trauma, zrada, drama, smrt, zkáza, rodina, samota, drogy, zločin, naděje a uzdravování, beznaděj, žádné uzdravování… A často se ve mně ozve hlas, který říká, že příběh mé matky je nejhrůzostrašnější příběh, v němž jsem měl tu zvláštní a mnohdy znepokojivou čest hrát významnou roli.

Ona je jediná svého druhu. „Kdo je nejzajímavější člověk, se kterým jsi kdy mluvil?“ ptají se lidé. Ne, není to dalajláma, ne, není to John Howard ani Bob Hawke nebo nedejbože Priscilla Presleyová, ani Heath Ledger nebo Matt Damon. Ne, je to moje máma, a vítězí na celé čáře. Až si knihu přečtete, pochopíte proč.

I když jestli mám být upřímný, kniha nesděluje ani desetinu toho, co máma prožila, a ani z desetiny neodráží můj obdiv k ní – za to, že se tím vším prokousala, že se dostala až do bodu před třemi lety, kdy pozorovala tančící vnučku a uvědomila si, že všechno k něčemu směřovalo – všechna ta bolest, sociální útrapy, všechno to šílenství, touha, ztráta, všechna špatná rozhodnutí, všechna správná rozhodnutí – to všechno vedlo k holčičce, kterou máma miluje víc než život, a jejímu tanci mezi pohupujícími se stromy.

Tam tedy kniha začala: u kufru mámina auta. Celý rok jsem večer po práci od 8 do 10 psal, a při psaní jsem prožil celý svůj život. Příprava vlastně spočívala ve vzpomínání. Vzpomínání na léta, kdy se svět kolem naší malé rodiny hroutil. Kdy nám ze života brali milované lidi. Kdy se věci, které se zprvu jevily opravdové, ukazovaly jako falešné. Kdy se hlavami mlátilo o zdi. Kdy nám za bílého dne bušili na dveře nebezpeční lidé. A když se náš známý svět – svět plný vězení a drobných předměstských zločinů – zhroutil a my jsme s bratrem odešli žít k otci, kterého jsem neznal, nahradil ho nový svět spjatý se sociálním bydlením v Brisbane, kde se to hemžilo stovkami společenských problémů – alkoholismem, nezaměstnaností, domácím násilím, po generace předávaným společenským prokletím – zkrátka vším, o čem jsem později jako novinář psal.

Je tam celé mé já. Všechno, co jsem kdy viděl. Všechno, co jsem kdy udělal. Je tam každá holka, se kterou jsem se líbal, když jsem byl za školou, každá rána, kterou jsem uštědřil, každý zub, o který jsem přišel při pouličních šarvátkách, i každý pochybný, rozpolcený a občas i nebezpečný Queenslanďan, na něhož jsem narazil – já, syn dvou nejneuvěřitelnějších, nejbáječnějších a občas nejutrápenějších rodičů, jakým se dítě vůbec může narodit.

Všechny hlavní postavy mají předobraz v lidech, které miluju nejvíc na světě. Jsou to nejskvělejší a nejsložitější lidé, jaké jsem kdy poznal, a to jsem ani nemusel vyjít z domovních dveří a hledat je. Prostě jsem jen chtěl dát světu příběh. Proměnit všechny ty šílené a smutné a tragické a krásné věci, které jsem zažil, v šílený, smutný, tragický a krásný příběh.

Kromě jiného je tenhle román protkán láskou. Chtěl jsem napsat o tom, jak je možné milovat člověka, který zabil. Jak je možné milovat člověka, který vás hluboce ranil. O tom, že k opravdové hloubce máme nejblíž skrze lásku. Dítě z knížky cítí lásku jako hranice vesmíru, je tak velká a tolik ho přesahuje, že ji vnímá jen jako barvy a vesmírné exploze. Věci, které v duchu vidí – a možná i věci, které slyší v hlavě – dokáže vysvětlit asi tak stejně jasně jako člověk dokáže vysvětlit tajemství skutečné lásky. Dokáže ty věci jen cítit.

Konec konců je to příběh o lásce.

Mám-li být k sobě naprosto upřímný, myslím, že za 17 let novinaření jsem jen zpracovával závaží svého života prostřednictvím příběhů tisíců Australanů, kteří mi v posvátném prostředí svých obýváků svěřili nejhlubší a nejtemnější tajemství, já jsem tato tajemství vzal a co nejuctivěji jsem je převedl do novinových příběhů; tyto příběhy mi pomohly se učit, chápat a někdy se i ozdravit… V knize Kluk spolkne vesmír tentokrát beru vlastní tajemství a převádím je co nejuctivěji do románu.

Tahle kniha je pro lidi, kteří nikdy nevěří, i pro ty, co věří, i pro snílky. Tahle kniha je pro všechny na světě, kterým někdy bylo 13 let. Tahle kniha je pro generaci Australanů, jimž rodiče slíbili, že jim všechny otázky zodpovědí, až budou dost staří. Nuže, už jste dost staří.

psáno jako propagační text pro vydavatelství Harper Collins

pro OKO přeložila Anna Vrbová