Roku 1859 vydal Ivan Alexandrovič Gončarov (1812 - 1891) svého Oblomova. Román byl vřele přijat pro to, jak vystihl ducha doby a zkarikoval její neduhy. Oblomov není schopen ničeho, ani kariéry, ani lásky a promarní svůj život v pasivitě a nečinnosti. Stane se "zbytečným" člověkem. Napsal ho autor, který sám žil velmi poklidným a udeslým životem carského úředníka.  Oblomov je zcela zásadní literární typ, je to člověk, který nekoná a jehož netečnost podněcuje k nejrůznějším psychologickým i filozofickým interpretacím. Nemá žádný cíl a tím je současně přitažlivý i odpudivý. „Oblomovština“ jako postoj, kterým se dá říci jak „nejsem ničeho schopen“ tak i „s tím nechci mít nic společného“ je obrazem moderních pochybností o tom, zda plody lidské aktivity a ctižádosti jsou jednoznačně dobré. Jestliže v minulosti byla ústřední postava románu hodnocena převážně negativně, dnes už ji tak jednoznačně nevidíme: citlivý a až dětsky upřímný Oblomov odmítá přijmout pravidla uspěchaného světa, založeného na sobectví a přetvářce, a nechce s ním ani zápasit. Svou vědomou nečinností klade horečné lidské aktivitě znepokojivé otázky po jejím smyslu.

Na začátku příběhu je Iljovi Oblomovovi asi 32 nebo 33 roků - mohli bychom tedy říci, že se nachází v rozpuku mládí. Přitom ale tráví celé dny tím, že se převaluje na lůžku, holduje obžerství a alkoholu, nechává se obskakovat služebnictvem a ze svého bytu prakticky nevychází. Sociální kontakt sám nijak nevyhledává, ale pokud za ním někdo zavítá na návštěvu, s unavenou lhostejností jej přijme. Má-li Oblomov rozhodnout nějaký problém nebo vyřídit svěřený úkol (např. odpovědět na dopis starostovi), otráveně a s maximální nechutí jej před sebou sisyfovsky tlačí tak dlouho, dokud se "nějak" nevyřeší sám. Každý takový problém musí být důkladně rozmyšlen a ze všech stran probrán, a to i za cenu toho, že se jeho řešení odloží na dobu neurčitou, třeba i o několik měsíců či let. Je to opravdu 150 let stará klasika, nebo vám to něco důvěrně známého připomíná?

A pak je tu nové vydání Karla Čapka a jeho trilogie Hordubal, Povětroň a Obyčejný život. „Cokoliv, nač se díváme, je ta věc a zároveň něco z nás, něco našeho a osobního; naše poznání světa a lidí je cosi jako naše zpověď.“Tři moderní filozofické prózy napsal Čapek v krátkém časovém odstupu a znamenaly v jeho tvorbě jistý zlom, vždyť Hordubal byl autorovou první rozsáhlejší prózou s jiným než fantastickým námětem. Otázka po možnosti poznání druhého člověka ústí k pochopení skutečnosti, že jednou z cest je především poznání sebe sama a že pravda je pouze souhrnem individuálních postojů a postřehů a skládá se z mnoha dílčích pravd. V Hordubalovi je známý životní příběh nahlížen zvenčí z několika úhlů, v Povětroni je neznámý lidský osud rekonstruován z řady odlišných stanovisek a konečně v Obyčejném životě sám jeho hrdina nalézá skryté a mnohoznačné stránky své povahy a své životní šance.