Předmluva
ODYSSEOVA JIZVA

Stejně jako jizva, již se Odysseus snažil skrýt před starou Eurykleiou, i stránky této knihy – mé první – obsahují několik náznaků a stop zřetelně dokládajících, že jsem rovněž původcem všeho následujícího.
Spisovatelova prvotina se zpravidla vyznačuje dvojitou naivní domýšlivostí. První souvisí s nijak pokornou touhou po tom, aby před ním celý svět padl na kolena. Druhá, pošetilejší, je spjatá s nestydatým a drzým domněním, že je prvním, kdo něco takového napsal. To však rovněž přispívá k jeho síle a nedotknutelnosti. Po čase přijde na to, že nic pod sluncem není nové, že není ani první, a naštěstí ani poslední, kdo své dílo pokládá za ryzí pramen prýštící z ducha. Roky, jimž nabubřele říkáme nabývání zkušenosti, nám pomalu, leč neúprosně dají za vyučenou a my díky nim vystřízlivíme, získáme větší pokoru a také vědomí naší zranitelnosti, a dokonce – a to především – také zjistíme, že sami sobě působíme újmu, když z paměti
vytahujeme obnažené vzpomínky, které pak většinou odmítáme obdařit příznivými charakteristickými rysy, jako je jejich zpětné utajení či zamlčení.

Všichni začínáme jako Ptolemájovci a v hloubi duše si jako Rostandův kohout myslíme, že slunce vychází jen díky našemu kokrhání.
  

Při psaní těchto povídek, na nichž jsem pracoval v letech 1958 a 1959, jsem se musel vypořádat s jedním velice tíživým problémem. Spočíval ve sloučení dvou protikladných skutečností: na jedné straně tu byl jazyk, jejž jsem si osvojil četbou knih v otcově knihovně a pak řeč, jíž u nás doma hovořili naši sloužící. Musel jsem tak uvést v jednotu španělštinu Calderónovu, Quevedovu či Lope de Vegovu se sladce znějící řečí našich domorodých služebnic. A když už jsem si myslel, že jsem ten konflikt vyřešil, shledal jsem, že ve své vlastní zemi vůbec nic neznamenám. Až teprve po příjezdu do Mexika, kde jsme žili několik let, jsem si uvědomil, že patřím k valné většině.

Tenkrát, kdy nám bylo nějakých dvacet let, jsem s oblibou chodíval popíjet rum na zahrádku jedné zvláštní hospůdky se zdmi porostlými tropickými rostlinami, po nichž šplhal výřečný papoušek. Nacházela se v ulici Luise Moyi, kde v té době sídlila naše ambasáda. Tam jsem se scházel s některými přáteli: s Juanitem Juarbem, Juanem de la Cabada, který tehdy hltal Kerouacovo Mexico City Blues a poté mi doporučil k četbě Podzemníky, další dílo toho šíleného gringa, a který tam občas zavítal, a s Josém Revueltasem a téměř pravidelně i s Joaquínem Basantou, tehdejším přítelem krásné Amalie Hernándezové, který mi krátce po vpádu povstalců do Havany vylíčil příběh, jejž jsem později přetavil ve zde přítomnou povídku s názvem „Teď je řada na tobě“. Nikdy na Joaquína nezapomenu. Po nějaké době nám poněkud nerozvážně poslal z nikaragujských hor fotku, na níž pózuje s puškou, a pak už jsme o něm nikdy neslyšeli.

V „Kronice Velké války“ možná pozorný čtenář objeví zárodek mého románu Žaludový spodek, kulový svršek, který vznikl o dvacet let později. První z mých prací – která by mohla být, proč ne?, předzvěstí té poslední –, „Lehký a vlahý jako sen“ (název je vypůjčený od velkého Luise Cernudy, s nímž se mi tehdy nepodařilo navázat přátelství, neboť on byl němý a já hloupý), obsahuje, domnívám se, jádro téměř celého mého pozdějšího díla, jež pojednává o čase, cestě, vyhnanství a návratu – má Odysseova jizva.
Héctor Tizón