MOJE MYSL, MŮJ STÁLÝ SPOLEČNÍK
Lawrence Ferlinghetti měl vždycky zálibu v mystifikaci.Již v Allenově antologii The New American Poetry:1945–1960 (1960) o sobě napsal: „Podle všeho narozený v New Yorku kolem roku 1919 nebo později. Zdá se, že byl převezen v plenkách do Francie, kde viděl alsaské hory z balkonu a do Států se vrátil po letech, aby na sebe ve vyšších ročnících upozornil vynikajícím úspěchem v umění nadýmání. Pak už to s ním není tak docela jasné…“ A ani v této jeho zatím knize není radno hned všemu věřit.

Udejme tedy pro pořádek několik základních údajů: Narodil se 24. března 1919 v Yonkers ve státě New York jako Lawrence Ferling Monsanto, pátý syn otce Charlese/ Carla Leopolda Ferlinghettiho (1872–1918), který do Ameriky bez přistěhovaleckého povolení emigroval v r. 1892 z Lombardie a nechal si příjmení zkrátit na Ferling, a matky Clemence Albertine Mendes-Monsanto (nar. 1875).

Když byly Lawrencovi necelé dva roky, byla kvůli depresím hospitalizována na psychiatrické klinice v Poughkeepsie.Po onom nečekaném a nešťastném setkání u Bislandových – k němuž ovšem nedošlo v jeho šesti, ale prý až v deseti a půl letech – s ní opětně navázal kontakt až po propuštění z armády, mluvili spolu francouzsky. Matčina sestra Emily (Emilie) Monsantová (1882–1938), která z Lawrencova života zmizela v roce 1926 (a již se nikdy nesetkali), zemřela na psychiatrické klinice Central Islip na Long Islandu. Její manžel Ludwig Monsanto se narodil v r. 1865.

Snad by se mělo zmínit, že i „zámožnou“ rodinu Presleyho Eugenea Bislanda (1868–1947) a Anny Lawrence Bislandové (roz. Batesové, 1872–1950) vážně zasáhla krize v roce 1929. Měli dvě dcery (Barbaru a Sarah Elizabeth) a syna Lawrence Presleyho (1903–1905). Za zrod zájmu našeho Lawrence o poezii může údajně anglo-francouzské vydání Baudelairových básní– dárek Bislandových k jeho šestnáctým narozeninám. V roce 1937 si Lawrence nechal příjmení zkrátit z Ferling Monsanto na Ferling. To, že Ferling je zkratkou původního Ferlinghetti, se dozvěděl až v r. 1942, kdy si kvůli vstupu do armády musel opatřit rodný list.
K dnešnímu příjmení se vrátil s vydáním své první sbírky Obrazy zmizelého světa v r. 1955. A měli bychom zřejmě i doplnit i to, že válku neměl až tak „fajnovou“, jak píše: vůbec se nezmiňuje o kontaktech s francouzským hnutím odporu a norským podzemním hnutím.  A stejně tak nebude od věci připomenout, že jeho úvahy o anarchismu, socialismu či komunismu nejsou jen úvahy kavárenského povaleče, ale jsou podložené (mimo jiné) zkušenostmi z cest na Kubu (1960), do Ruska (1967) či Nikaraguy (1984). Konec konců hodně z toho, jak se tříbily jeho názory, lze vyčíst z knihy Writing Across the Landscape: Travel Journals 1960–2010 (2015).

I Ferlinghettiho poezie či próza je záludná, klame tělem. Na první přečtení prostá, jednoduchá, bez zádrhelů plyne, kreslí obrázek ze života, jaký zažívá většina z nás. Používá slova, jaká používáme v běžné mluvě, nelibuje si v „učené“ terminologii, nepoučuje, netváří se, že autor ví víc než čtenář, přátelsky rozmlouvá. V jednom rozhovoru v roce 2017 řekl, že „nikdy nechtěl
psát autobiografii, protože se nerad ohlíží zpátky“. A o dva roky později – u příležitosti svých stých narozenin – nadělí svým čtenářům jako životopis se tvářící prózu Chlapec (Little Boy). Životopis, rodinnou ságu, paměti, román, báseň, filosofický traktát, esej, úvahu, proslov, tirádu – nic z toho a všechno dohromady. Spousta údajů chybí, jiné se v různém kontextu opakují,
některé tak docela neodpovídají skutečnosti. „Ani román, ani paměti, ani dokument, ale nepopsatelný kus“,charakterizuje své dílo sám autor.

Podle kritika Rona Charlese z The Washington Post je to „vulkanická exploze osobních vzpomínek, politických tirád, sociálních komentářů, environmentálních žalozpěvů a kulturních
analýz propletených v jednu bezdechou větu, na kterou by byl i James Joyce hrdý“.Text je obestřen oparem, mlhou (zapomnění/zapomínání), vyznačuje se obtížností rozeznat, kdo vlastně
mluví, která osoba v něm (nebo skrze něho), on sám mluvčího nazývá „čtvrtou osobou jednotného čísla“. Již před vydáním knihy sice ohlašoval, že Chlapec „je imaginární já, jako v Joyceově Portrétu umělce v jinošských letech“, ale zřejmě ani nečekal, že mu to někdo uvěří.

Zkusme tedy knihu přijmout jako pocitové zachycení autorova století, let 1919–2019, se všemi jeho zásadními světovými kulturně-politickými zvraty, jež se podepsaly na jeho soukromém i veřejném životě. A stejně jako se světová dramata ve Ferlinghettiho básních maskují naivně se tvářícími obrázky či laskavým vyprávěním, tak zde jsou rámována tichým vzpomínáním/
sněním/vyprávěním pijáka kávy v kavárně CaffeTrieste, plným přeřeků, slovních vtípků, narážek, citací, odboček, slepých uliček, nedořečeností, imaginárních obrazů i reakcí na vstupy skutečného světa. Anebo ji můžeme přijmout jako meditaci o vědomí, jež „dál věčně rezonuje časem“, neznatelně, ale nezastavitelně. Volný tok vědomí nás unáší jako řeka, převaluje, zurčí, víří, mele se ve vracácích, stahuje nás do víru. Mění se fyzické struktury, paměť se rozplývá, vytrácí se - co z nás zůstává? „Báseň nebo malba, která nic neznamená,ale Je…“?

Slova, verše Ferlinghettiho poezie nám znějí povědomě, jako by je kdysi napsal už někdo jiný a ona zlidověla, utkvěla nám v paměti, rozvzpomínáme se na ně, ač třeba tušíme, že původně zněla trochu jinak, že smysl je buď potvrzen, pootočen anebo zcela převrácen, ale přesto se necítíme (anebo jsme rádi) podvedeni. Jsme ponoukáni, abychom prozkoumali téma novým pohledem, znova jej promysleli. Ale záludný fabulátor nám nedopřeje klidu, hned v dalších odstavcích nás opět nutí přehodnocovat závěr, k jakému jsme dospěli před chvilkou, a ve výsledku se dočkali zenové lekce – vtipu či výsměchu, který nás vrátí zpátky na začátek, na pevnou zem. Protože „jestli si myslíš, že se ode mě dozvíš nějaká tajemství vesmíru, nebo lidského srdce, pak jsi ještě větší idiot, než jsem předpokládal…“

Ferlinghettiho poezie vždy využívala „krádeží a narážek“, výpůjček od nejrůznějších autorů „vysoké“ i „nízké“ literatury, literatury faktu, pop kultury, novinových článků, televizních pořadů, odborných knih i statistických ročenek. Tento přístup uplatňuje po celou dobu své tvorby. Není to snaha působit jako sečtělý chytrolín, je to přístup k tvorbě uplatňovaný v umění od samého jeho počátku. Nepřekvapuje nás v malířství, v hudbě ani ve filmu. Jen v případě literatury a poezie zvlášť setrvává pocit, že autor musí být za každou cenu originální – že musí být originální zápletka, originální verš, originální pointa. Ferlinghetti je rebel, když tvrdí, že nemusí. Ovšemže jen z „krádeží a narážek“ vystavět celé dílo nelze. Ferlinghettimu slouží jako dílčí stavební kameny – anebo jako vejce přidávané do malty autorovy imaginace, jež ji spojuje s díly starých mistrů i současných umělců, navazuje na tradici a zároveň ji proměňuje, rozvíjí a předává dál.

Naplno tento přístup použil v politickém textu Tyrannus Nix? (1969), následně pak v básnických sbírkách Americus: Part I (2004) a Time of Useful Consciousness: Americus Book II (2012).V Chlapci však Ferlinghetti tento přístup posouvá na další úroveň. V předchozích dílech přítomné vysvětlivky nyní zcela mizí. Dle vyjádření nejbližších spolupracovníků „je to součást hry“ a ani jim autor neprozradil všechny zdroje, na něž odkazuje. Takže chce-li překladatel dopřát stejnou hru i českým čtenářům, musí krást a vypůjčovat si od jiných českých překladatelů s vědomím, že spoustu autorových narážek a krádeží nepozná či neobjeví, zatímco jiné zůstanou čtenářem nepochopeny, protože český ekvivalent (dosud) neexistuje.

Ferlinghetti navíc mate i tím, že některé pasáže se jenom jako citace tváří. Nemá myslím smysl popírat, že Chlapec v kontextu Ferlinghettiho tvorby nepřináší mnoho nového a zřejmě se nestane jejím úhelným kamenem. Jeho slovy: „Není to nic velkého.“ Ovšem vyčítat stoletému autorovi, jako to učinila např. Stephanie Sy-Quia z týdeníku The Spectator,„zbytečné“ odkazy na buddhismus či obstarožní vtípky a hříčky, čímž se údajně projevuje jeho vyšlost z módy, je myslím jen vylévání vaničky i s dítětem, jelikož svou nemódnost celou knihu Ferlinghetti připomíná. Pokud ovšem v závěru kritička píše, že – v kontextu americké literatury – Ferlinghetti „není jedním z obrů, na jehož ramenou stojíme, ale některé z lidí postavil na nohy,“ lze snad její hodnocení přijmout. Ovšem s dovětkem, že v komunistickém Československu jeho tvorba pomohla mnoha lidem nejenom vstát, ale dokonce se i napřímit. A to myslím není málo. A pokud nás tato kniha přesvědčí, že Lawrence Ferlinghetti je i ve svých sto letech „pořád stejný“, co víc si (mu) přát.

l.bosch, leden 2020