Předmluva: Vykoupení

Můj otec měl mnoho tváří. Měl toho v sobě hodně. Jestli si myslíte, že Johna R. Cashe „znáte“, jste na omylu. Pod povrchem se skrývalo mnoho vrstev. Nejdřív jsem ho poznal jako srandistu. Kdyby se mě v prvních šesti letech mého života zeptali, co pro mě táta znamená, nadšeně bych odpověděl: „Táta je srandista!“ Takhle jednoduchý byl základ mého trvalého vztahu k otci.Takový to byl člověk. A vždycky takový zůstal.Těm, kdo ho dobře znali – rodině, přátelům, spolupracovníkům –, byla nad slunce jasnější jedna základní věc: světlo a smích, které měl otec v srdci. Jeho obecně známá podoba byla možná jiná, ale on obvykle nebyl vážný a temný, ale milující a plný barev.

Ale tím to zdaleka nekončilo...Mimo jiné byl geniální. Byl to vzdělanec, znal starověké texty, třeba Josefa Flavia a nesporně taky Bibli. Byl vysvěcený kazatel a nepřišel by si na něj žádný teolog nebo historik. Jeho knihy o starověku, třeba Gibbonova Úpadek a pád Římské říše, byly opoznámkované, očtené a ohmatané, do jejich zohýbaných stránek se hluboce vtiskla jeho duše. Některé ještě mám. Když je vezmu do ruky a dotýkám se těch stránek, vnímám z nich otce v mnoha směrech silněji než z jeho hudby.

Můj otec bavil lidi. To je samozřejmě jeho nejzřetelnější a netrvalejší vtělení. Rok co rok se objevují tisíce a tisíce nových fanoušků Johnnyho Cashe, které přitahuje jeho hudba, nadání, a pevně věřím, že i jeho tajuplnost.

Můj táta byl básník. Viděl svět jedinečnými brýlemi, prostě, duchovně, s humorem. Miloval dobré příběhy a rychle nacházel komické stránky i v bezútěšných situacích. To je zřetelně vidět v jedné z posledních písní, které v životě napsal,„Jako v třistadevítce“:

Na doktorku Zubatou si ještě počkám, žádnej spěch.

Jak by bylo pěkný, kdybych mohl zas popadnout dech.

Víte, nejsem ten typ, kterej pořád brečí, pořád fňuká,

dokud nezaslechnu, jak tam někde v dálce houká

třistadevítka, třistadevítka.

Mojí rakev poveze třistadevítka.

Šoupněte mě do vozovny, uložte mě spát.

Moji starou hlavu může větrák ovívat.

Jen se všichni podívejte, jak jsem ještě fit.

Nezapomeňte pak mojí rakev naložit

na třistadevítku, na třistadevítku.

Mojí rakev naložit na třistadevítku.

Táta byl astmatik a v posledních měsících už se mu moc špatně dýchalo. Aby toho nebylo málo, trápily ho opakované zápaly plic. Ale díky daru smíchu našel v sobě sílu svojí sešlosti čelit. Tahle nahrávka je prodchnutá ironií, i když ji pořídil jen pár dní před svým odchodem. Hlas má slabý, ale smích v jeho srdci zní přesvědčivě.

Ano, táta v sobě měl hodně věcí. V životě ho mučil smutek a závislost. Jeho tragické mládí poznamenala ztráta jeho nejlepšího kamaráda, bratra Jacka, který zemřel následkem hrozné nehody, když Johnovi R. bylo teprve dvanáct. Jack byl hluboce duchovně založený mladík a pro svého o dva roky mladšího bratra byl laskavým ochráncem. Možná právě tenhle smutek a truchlení zčásti předurčily podobu otcovy poezie a písní. Podobně ho ke konci života proměnil odchod mé matky June Carterové. Když zemřela, byla jejich láska krásnější než kdy dřív: bezvýhradná a laskavá.Přesto se nedá říct, že by ho něco z toho všeho – temnota, láska, smutek, hudba, radost, závislost – úplně postihovalo. Byl každou z těchto věcí a žádnou z nich. Složitý, ale dá se říct něco, co by vystihovalo podstatnou pravdu? Co přetrvá? Hudba, to samozřejmě... ale také – slova.

V téhle knize se dá najít všechno, co mého otce utvářelo, v těchto „slovech pro věčnost“.Když rodiče zemřeli, zanechali po sobě obrovité množství „věcí“, které za života nashromáždili. Prostě nic nevyhazovali. Každá z těch věcí byla poklad, ale největší z nich byly otcovy rukou psané dopisy, básně, doklady, pokrý vající celý jeho život. Byla to spousta papírů – jeho pojednání o knize Jób, rukopisná autobiografie Muž v černém, dopisy mé matce i jeho první ženě Vivian z 50. let. Táta byl spisovatel a nikdy v tom nepolevil. Psaní zachycuje každou fázi jeho života: od básní naivního, ale nepochybně vynikajícího šestnáctiletého mladíka po komplexní pojednání o životě apoštola Pavla. Čím víc jsem si je prohlížel, tím lépe jsem ho chápal.

Když ty papíry držím, cítím v rukopise jeho přítomnost; vrací ho to ke mně. Pamatuju se, jak držel pero, jak se mu trošku třásla ruka, jak pečlivý byl při psaní a jak byl na svůj krasopis pyšný – a jak byl odhodlaný a odvážný. Na některých stránkách jsou skvrny od kávy, tu a tam rozmazaný inkoust. Když ty strany čtu, cítím lásku, kterou těma rukama rozdával. Znovu cítím blízkost svého otce, jak hluboce mu záleželo na tvůrčím snažení, jak se staral o své milované.Tuším, že mezi těmi texty jsou takové, o které by se chtěl podělit, jejichž genialita se prostě dožaduje toho, aby byly slyšet. Doufám a věřím, že by chtěl, aby si svět přečetl právě ty, které byly do této knihy vybrány.

A nakonec chci říct, že ke mně nemluví jen síla jeho básnického hlasu, ale i samotný jeho život, který v těchto textech přetrvává a navrací se. Těmito slovy zpívá můj otec novou píseň tak jako nikdo předtím. A teď, po všech letech, která uplynula, právě slova vyprávějí celý příběh; když teď vycházejí, je opět s námi, mluví k našim srdcím, rozesmává nás a dojímá k slzám.

Hudba přetrvá, to je pravda. Ale vedle ní i slova. V těch slovech je v posledku jasné, že hříchy a smutek neobstály, že panuje a vítězí pravda. Pro mě je tahle kniha vykoupení, s láskou uchovávané uzdravování. Napořád.

John Carter Cash, 35 000 stop nad západním Arkansasem, za letu na východ