Ukázka z doslovu:

Snyder je bytostný básník Dalekého západu (Pacific Rim), tedy té oblasti USA, v níž evropská kultura byla ovlivněna a konfrontována s kulturami Dálného východu (Čína, Japonsko) a kulturami indiánskými. Proto u něj hraje důležitou roli šaman, ústřední postava indiánské kultury:

„Šaman-básník je jednoduše člověkem, jehož mysl snadno dosahuje všemožných jiných stavů a životů a jenž zhudebňuje sny“. Tím dává Snyder poezii mnohem širší význam, než jí přikládal Eliot, protože překračuje hranice náboženství, civilizace i společenských pravidel a ocitá se „tam za“ – tam, kde se nachází nevědomé. „V šamanově světě jsou divočina a nevědomí analogické: ten, kdo zná jedno a cítí se v něm dobře, bude jako doma i v druhém.“ Od šamana navíc „nejsou příliš daleko“ filosof a básník–jógin.

Snyder předkládá člověku poloviny 20. století nové, přesněji obnovené vnímání toho, co je příroda a divočina. Ač Pound s odkazem na Konfucia hovoří o nutnosti „úzkého sepětí člověka, přírody a jazyka“ a Williams hovoří o nutnosti pěstovat své kořeny v rodné půdě, je pro ně, stejně jako pro ostatní, včetně Carla Sandburga či Walta Whitmana, rodnou půdou převážně město, anebo příroda vždy v nějakém vztahu k člověku, člověku přizpůsobená, člověkem obhospodařovaná či dobývaná, případně sloužící jako metafora, mýtický obraz mezilidských či společenských vztahů, v čínské a japonské poezii pak často jako ideální příklad harmonie, především pro ty, kdo se odevzdali „cestě“, tao. V Eliotově Pustině, pokud se děj neodehrává ve městě, je příroda (zahrada, moře či poušť) mýtická, bájná, biblická či upanišadová. Těžko budeme v dílech těchto básníků hledat přírodu ponechanou samu sobě. Snyderova příroda je skutečná, divoká, byla tu, je a bude, vždy si proklestí vlastní cestu. T

Takovou zobrazuje ve své poezii i Robinson Jeffers, pro jehož Přírodu/Divočinu je člověk destruktivním elementem. Jeffersovo zklamání chamtivou a válek chtivou civilizací jej vedlo k inhumanismu, čímž mínil nutnost člověka „vymanit se z konvenční lidskosti, aby zažil skutečný vztah s božskou krásou věcí, zbavenou všech omezení daných lidským egocentrismem“. Jeffers v lednu 1929 v dopise příteli napsal: „Nemůžeme civilizaci vrátit zpátky, přinejmenším dokud se nezhroutí, a naši potomci budou muset vyvinout nový druh přirozenosti – budou se muset ,vytrhnout z lidstvíʻ, nebo povážlivě trpět. Nejspíš obojí.“

 Jak charakterizuje Patrick Murphy: „Apokalypsu Jeffers chápe pro ukončení humanismu jako zásadní a příchod inhumanismu je považován za běžnou součást přirozeného vývoje. Kataklyzma a zkáza tedy zůstávají u Jefferse milenialistické, duchovně očistné a vykupitelské; u Snydera je jejich očistná funkce snížena na součást vyváženého procesu obnovy.“Snyder s Jeffersem souhlasí v názoru, že člověk je vytržen z přírody, a dokud nezmění svou filosofii, žádná změna nastat nemůže, nemyslí si ovšem, že je třeba čekat na fénixe vylíhnutého z popela apokalypsy, ale že je možné utvářet novou kulturu ve slupce té staré. Snyder je přesvědčen, že ono ne-lidské/divoké/přírodní/přirozené není od člověka odděleno, jak se to mnohdy jeví, ale že v člověku stále setrvává a lze je probudit. Mýty a texty tak lze přijmout i jako otevírání „brány vnímání“ v huxleyovském smyslu.

Podobnou polemiku vede i s H. D. Thoreauem, za jehož následovníka bývá v tomto ohledu považován. Thoreau ve své Chůzi vyhlašuje, že chce „pohlížet na člověka spíše jako na obyvatele či nedílnou součást Přírody než jako na člena společnosti“. Ale když žádá: „Dejte mi divokost, jejíž pohled nesnese žádná civilizace,“Snyder v návaznosti právě na Mýty a texty namítá: „Takovou určitě není těžké najít. Těžší je představit si civilizaci, která by pohled divokosti snesla… My potřebujeme civilizaci, která umí plně a tvořivě žít v souladu s divokostí…“

Protože přes všechno, co zde bylo řečeno, v Mýtech a textech jde především o člověka. O člověka, který se vymknul z přirozeného řádu věcí – v buddhistickém smyslu z Indrovy sítě, v níž všechny příčiny a následky v minulosti, přítomnosti a budoucnosti jsou jeden celek a všechny věci a jevy jsou vnitřně propojeny; dnes můžeme hovořit o principu Gaia, „představy celé planety jako jednoho organismu“ –, který uvěřil nejen, že je pánem světa, ale že je jeho tvůrcem, když už nemůže být stvořitelem. Snyder poctivě hledá, kdy se tak stalo a proč. Rozchází se s křesťanstvím jako ideologií, jež přineslo teorii o nevyčerpatelných přírodních zdrojích, ale nikoliv s Ježíšovým poselstvím lásky – jen si myslí, že kdyby hovořil i o ne-lidském světě, mnoha živočišným druhům by dnes nehrozilo vyhubení.

Rozchází se i s Konfuciovým učením („… je třeba dopřát lidu dostatek potravy a spravedlnosti, aby se předešlo revoluci, ale i tak ho držet pod palcem.“) a přiklání se k buddhismu Čisté země, jež je dle Alana W. Watse „zcela jasně odnoží doktríny Bódhisattvy, která říká, že pravým dílem osvobozeného člověka je osvobození všech ostatních bytostí pomocí upája, neboli „vhodných prostředků“.

Poundovovo celá jeho Cantos završující zvolání: „Být lidmi, ne ničiteli,“ Snyderovi nestačí. A tak na troskách pohanství (odkazů na Velkou Matku), křesťanství, konfuciánství a marxismu, s anarcho-pacifistickým postojem a s pomocí praktických znalostí indiánů, šamanství, poezie, metafyziky a sebekázně buddhismu „črtá nový mýtus“, ideu člověka nového, prošlého ohněm znovuzrození, člověka, jenž dokázal změnit svůj úhel pohledu a začíná vidět svět v širších souvislostech.

Jak shrnuje Christopher Beach: „Buddhistická ideologie jako alternativa k západním náboženským normám; indiánská mytologie jako alternativa k bělošským mytologickým systémům; ekologicky založené teorie o planetě a lidském druhu jako alternativa k teoriím socioekonomickým, politickým a historickým; a kulturní primitivismus jako alternativa k tradičnímu chápání západní historie.“ Prvními kroky k nápravě, návratu do Indrovy sítě je neubližování (ahimsá), úcta k ostatním formám života, potlačení vlastního ega. Podmnožinou toho všeho je revoluční – v 50. letech 20. století – snaha probudit „ekologické vědomí“, přičemž konečným „cílem Revoluce je Transformace“. Jak podotýká Bob Steuding: „Když čtou lidé Snydera, musí přehodnotit svoje vžité pojmy, jelikož pro Snydera je člověk prostě ,kožený uzlík ulpíváníʻ“. Podle Leea Bartletta lze v tomto smyslu nahlížet na Mýty a texty jako na monomýtický příběh, epos o přerodu nevědoucího hrdiny ve vědoucího, transformovaného, přesně podle Campbellovy definice monomýtu: odchod – iniciace – návrat. 

Luboš Snížek, překladatel