Ve středu 8. února dopoledne přišel jsem si do zdejší třebíčské nemocnice k  panu Dru Karlu Tomkovi pro výsledek dvoudenního vyšetřování na kardiologickém oddělení.

„Je tady od včerejška P. Jakub Deml, a je tentokráte ve stavu velmi vážném. Okamžité nebezpečí dosud nehrozí, ale je to vážné. Nevím, máte-li se za ním podívat hned, snad by bylo lépe až později…," přemítal přítel lékař - „no, ale běžte se mu alespoň ohlásit."

Vstoupil jsem na práh malého pokojíčku č. 1, v němž básník za svých léčebných pobytů nejčastěji pobýval, těsného pokojíku určeného původně pro jednoho pacienta, avšak ve stoupajícím přílivu nemocných už dávno opatřeného dvěma lůžky. Hned proti dveřím spatřil jsem je­­ho hlavu spočívající na bílé podušce. Víčka měl zavřená a v jeho tváři byl výraz takové únavy, jakou jsem u něho ještě nikdy nespatřil, ačkoliv už po léta jsem byl zvyklý vídat ho po příjezdu do  třebíčské nemocnice unaveného a vyčerpaného. Kolikrát už před tím (ještě v dávné době, po smrti Pavly Kytlicové) spatřil jsem jeho obličej velmi zřetelně modelovaný smrtí a jakoby už vymknutý z tohoto života, a přece se vždy znovu vrátil do jeho rytmů - na tyto změny, mnohdy až překotné, jsem byl u něho už zvyklý, dávno jsem věděl, že jeho organismus je neobyčejně proměnlivý a  překvapivý, jak se o tom přesvědčili i jeho lékaři, ale co jsem spatřil tentokrát, to bylo něco nového, něco jiného.

„On nespí," řekl mi jeho spolupacient, když mě viděl váhavě stát na prahu a  dívat se k jeho lůžku.

Udělal jsem několik kroků k němu, Jakub Deml otevřel oči a přivítal mě slabým úsměvem, jakého byl v té chvíli schopen obličej vysíleného člověka:

„Vy jste tady?"

„Já jsem se vám přišel jenom ukázat, abyste věděl, že tu o vás vím. Nenamáhejte se, prosím, jak jen vám bude trochu lépe, já přijdu a pak si  pohovoříme. Zatím jen odpočívejte, hodně odpočívejte…"

Po několika slovech, už nevím jakých, jsem se s ním rozloučil slíbiv, že určitě přijdu.

Dva dny jeho stav zůstával v celku nezměněn.

V pátek kolem šesté hodiny večerní k nám přišla paní Tomková, choť Dra Tomka, a oznámila mi, že důstojný pán si přeje se mnou mluvit, abych prý okamžitě šel do nemocnice, kde prý je pro mne vystavena zvláštní propustka, že ho smím mimořádně navštívit. Jeho stav prý se po poledni náhle zhoršil, řekla mi paní Tomková, vyžádal si poslední pomazání a přeje si s vámi mluvit, něco prý o 10. Šlépějích…

Ihned mě napadlo, že to asi mají být svazky jeho vybraných spisů, jak je uspořádal pan Timotheus Vodička, jenom jsem nemohl pochopit, oč tu při tom vlastně jde. Rychle jsem se oblékl a šel do nemocnice v nastalé tmě už s jasnou předtuchou, že je to má návštěva poslední, obklíčen onou neznámou bázní, jaká se  nás zmocňuje před životem, který na vždycky odchází z této země.

Na nemocniční chodbě mě nikdo nezastavil, potkal jsem tam jen jednoho lehčího pacienta, který se procházel. Byl to pravděpodobně pacient, který byl ubytován v  jednom pokojíku s Jakubem Demlem. Šel jsem tedy rovnou k tomuto pokojíku. Dvéře byly otevřeny, zastavil jsem se na prahu, opět jako předevčírem, a pohlédl k  jeho lůžku. Jakub Deml spal. Náhle mě přepadl pocit jakéhosi prohloubeného ticha a v tomto tichu jsem naslouchal jeho těžkému oddychování. Všiml jsem si, že toto dýchání začíná na kratičkou pauzu vždy vynechávat. Vzpomněl jsem si na umírání své matky před 27 lety v téže třebíčské nemocnici, které začínalo rovněž tímto kratičkým vynecháváním dechu a v duchu jsem si řekl, že to může trvat nejdéle tak čtyři hodiny. Tento spánek byl zřejmě hluboký, chvíli jsem váhal, pozoroval a naslouchal, ale poněvadž si výslovně přál se mnou mluvit, odhodlal jsem se  nakonec z tohoto spánku jej probudit.

Přistoupil jsem z levé strany k jeho lůžku (pravá byla přiražena ke zdi) a  začal jsem mu hladit levou ruku, ale nemocný básník se neprobouzel. Pohladil jsem ho tedy ještě po pravé ruce, načež on zvolna otevřel oči a zřejmě si nemohl uvědomit, kde je a co je. Zavolal jsem tedy na něho hlasitě:

„To jsem já, Miloš, přál jste si se mnou mluvit."

Na tato slova si Jakub Deml okamžitě uvědomil, co je, ale jsa ještě v příliš teplém spojení se svým snem, povídá mi:

„To jsem rád, že jste přišel. Probudil jste mě z takového krásného spánku."

Já mu na to:

„Vy ještě budete krásně spát…"

A vtom již vpadl do kontextu svého denního vědomí, z něhož jej spánek byl vyšinul, do tohoto kontextu, který jako živý proud od prvních okamžiků dětského sebeuvědomění v nespočetných vlnách, zpěněních, bleskově šlehajících záchvěvech i ztišeních dospěl až do této chvíle, která byla tak blízko okamžiku, kdy měla vyústit do věčnosti. Tento pocit mi jen tak proběhl tělem, uvědomil jsem si jej, aniž jsem jej jakkoli formuloval - rychle pro­běhl a utkvěl.

„Vytáhněte, prosím vás, papír a tužku," povídá Jakub Deml velmi určitě a  energicky, i když bylo znát, že ho artikulace některých hlásek už značně zmáhá.

Našel jsem v zásuvce nočního stolku papír, ale tužka tam nebyla a já jsem při sobě také žádné neměl. Odběhl jsem do vedlejšího pokoje, kde jsem si vypůjčil tužku od zdravotní sestry, a vrátiv se zpět povídám:

„Diktujte mi, prosím, a já budu psát."

„Ne, to musí být napsáno mou rukou," řekl mi na to Jakub Deml.

Jeho vědomí bylo až překvapivě jasné, všechny jeho myšlenky měly pevnou logickou soudržnost, na nic ne­-za­pom­něl, nic se mu nevymykalo z otěží, ačkoli mluvení mu dě­­lalo potíže. Bylo cítit, že mu na něčem mimořádně záleží.

Vložil jsem nejprve ruku pod jeho polštáře a pokusil jsem se zvednout jej do  polohy vsedě, ale záhy jsem poznal marnost svého úsilí. Neměl jsem dost sil, abych ho zvedl a v této poloze udržel, protože on sám neměl nejmenší síly, aby mně v tom nějak pomáhal. A pro je­ho tělo by to bývalo bylo příliš bolestivé. Věděl jsem, že v jeho stolku jsou kartonové desky od svazku dopisních papírů, desky, na nichž byly napsány adresy některých jeho přátel (vzpomínám si, že tam bylo jméno Bedřich Fučík, Gitka Prokšová a jeden jeho nedávný polský překladatel z Varšavy), vzal jsem tedy tyto desky, na ně položil papír a držel jej co nejpevněji před jeho hlavou. Na tento papír napsal básník své poslední řádky na  tomto světě. Bylo to sdělení adresované jeho neteři, paní Martě Vrbové z Tasova.

Milá Marto,

protože se blíží zima mého života, a já už sotva přijdu do Tasova, prosím Tě, pošli mně sem ještě všechny zbylé rukopisy mé. Profesorovi Miloši Dvořákovi z  Třebíče za tím účelem jsem dal svá práva a také všechny návody, proto mu nedělej žádné překážky.

                                               S pozdravy

10. II. 1961                                                                Jakub Deml

Jakub Deml psal tyto řádky dlouho a pomalu, ruka mu často umdlévala a musel odpočívat. Když je dopsal, zeptal se mě na datum, vepsal je dolů vlevo, pak se  podepsal a pod svůj podpis nakreslil ještě naposledy ptáčka, toho ptáčka, kterého tak rád kreslíval do svých dedikací.

Když to všechno dokončil, chvíli si ještě odpočal a potom na mne upřel svůj pohled a začal mluvit:

„Zajeďte co nejdřív do Tasova, vezměte si někoho s sebou - koho si vezmete?"

„To ještě nevím," odpovídám mu.

„Tedy vezměte si někoho s sebou, zajeďte k Vrbovým, ti vám otevřou dům a tam běž nahoru do Březinova pokoje (bylo to někdy v této chvíli, co mi začal Jakub Deml tykat), tam najdeš dřevěnou truhlici, a kdyby nebyla v tomto pokoji, tedy hledej jinde… V té truhlici je velká lepenková krabice a v ní jsou svazky mých sebraných spisů (tak jsem tomu alespoň rozuměl), váží to dohromady nějakých pět kilo, ale je tam ještě malá krabice a v ní je smlouva s Vyšehradem a Timotheem Vodičkou o redigování mých sebraných spisů - zkrátka všechno, co najdeš v té truhlici, dej do kufru a přivez to sem a pak to pošli do Olomouce."

„Panu Vodičkovi nebo jeho paní?" ptám se ho.

„To je jedno. A teď mi podej z nočního stolku mou náprsní tašku."

Podal jsem mu tuto tašku a on z ní vytáhl dvě stokoruny a dával mi je na  výlohy. Odmítl jsem řka, že rád zaplatím všechny výlohy s tím spojené. On však naléhal dál, já opět odmítal, on říkal něco v tom smyslu, jako že mu to stejně k  ničemu není, až se z toho vyvinul jakýsi souboj, v němž jsem podlehl, když na  mne vysíleně zvolal:

„Prosím tě, nenamáhej mě a vezmi to!"

Jedině kvůli němu a abych jej upokojil, vzal jsem si velmi nerad jednu z těch dvou stokorun.

Když jsem cítil, že je vyřízeno všechno, proč mě volal a co mi chtěl říci, poprosil jsem ho, aby mi odpustil všechno, čím jsem se kdy na tomto světě vůči němu provinil,a aby mi dal své požehnání. Poklekl jsem a on nade mnou latinsky pronesl kněžskou žehnací formuli, dělaje při tom pravicí znamení kříže.

Povstal jsem a znovu se podíval na Jakuba Demla a tu jsem měl pocit, jako by se v tom téměř bezmocném těle celá jeho bytost náhle vztýčila - začal pronášet namáhavě sice, avšak s velkým důrazem a hlasitě tato slova:

„Pamatuj, že se na tebe v tomto okamžiku dívají Pavla Kytlicová a …" (aby si  oddechl, učinil další pauzu, do níž jsem já vpadl: „… a Otokar Březina -" načež on po mně opakoval:) „ano, i Otokar Březina se dívá na tebe, jak tento příkaz plníš."

V té chvíli ještě pevně doufal, že se dočká mého návratu z Tasova. Tato jeho víra udržovala i ve mně jakousi jiskřičku naděje, poněvadž jsem věděl, že Jakub Deml ve svém životě mnohokrát dokázal udělat, co udělat chtěl, ale na dně mé bytosti zůstávalo přece jen nepotlačitelné tušení, že se vidíme naposled. A protože jsem cítil u něho jisté naléhání a netrpělivost, abych se dal do plnění jeho příkazu, odhodlal jsem se k odchodu.

Vzal jsem jeho chladnoucí pravou ruku (a byl to chlad jeho umírání) a na rozloučenou jsem ji políbil.

Zatím co píši tyto řádky, vzpomínám si, jak jsem se jedenkrát (bylo to po vydání Mého svědectví, když se krom několika málo přátel všichni vrhli na něho), jak jsem se tenkrát loučil s Jakubem Demlem v jeho tasovském domě. Ležel tehdy unavený na lůžku, a když jsem mu podával ruku, strhl ji prudce k sobě, políbil a  skropil svými horkými slzami, které se naráz vyřinuly z jeho očí. Nikdy ve svém životě jsem se necítil tak málo hoden projevu lásky jako tenkráte a snad teprve dnes si dovedu poněkud představit, jakou váhu měly a co znamenaly tyto jeho slzy.

Políbil jsem jeho pravou ruku, řekl jsem mu s Pánem Bohem (tu jsem nejhlouběji pocítil, jaký význam mají tato slova) a odcházeje ohlédl jsem se ve  dveřích, abych se ještě jednou podíval na jeho tvář. A tu jsem uviděl, jak jeho pravice dělá za mnou ještě jednou znamení kříže, své poslední kněžské požehnání, které udělila v tomto životě.

Když jsem druhého dne ráno přišel do nemocnice, řekla mi lékařka, která měla službu v tomto oddělení, že Jakub Deml nedlouho po mém odchodu opět usnul a z tohoto spánku už se neprobudil. Zemřel v pátek 10. února 1961 asi o půl desáté hodině večer, jak mi bylo řečeno. (Datum jeho smrti na úmrtním oznámení, které vydali jeho příbuzní a farní úřad v Tasově, je tedy mylné.)

..............