Nové vydání legendárního Andělina popela

Autobiografická prvotina se stala světovým bestsellerem, udělala z McCourta milionáře a vysloužila mu několik literárních ocenění, mimo jiné i Pulitzerovu cenu (1997). O tři roky později vznikla filmová adaptace.

Poprvé se s vypravěčem Frankem setkáme, když jsou mu čtyři roky, a v závěru knihy jej opouštíme devatenáctiletého. Během oněch patnácti let jsme svědky jeho trpkých zkušeností a fatálních ztrát, které kupodivu podává s humorem a nadhledem.

Zatímco mnoho Irů během hospodářské krize ve 30. letech emigrovalo do Ameriky, rodina McCourtových se vrátila z Ameriky do Irska. Vysněná vlast ji však přijala s nedůvěrou a chladně. Klukovské party tyranizují sourozence McCourtovy kvůli jejich americkému přízvuku, otec nemůže najít práci, a když ji najde, ztratí ji kvůli alkoholismu. Celá rodina hladoví, děti umírají, matka se hroutí. Naději přináší až druhá světová válka, kdy Irové nacházejí práci v britských továrnách. Do Anglie odjíždí i Frankův otec, jenž však žádné peníze neposílá, nýbrž je znovu utrácí po hospodách. Frankie dospívá, prožívá rozchod s náboženstvím i s matkou, pokouší se uživit jako poslíček a sní o návratu do Ameriky.

Postavy defilují v kulisách chudinské čtvrti Limericku na řece Shannon v západním Irsku. McCourt udělal pro Limerick to, co James Joyce pro Dublin: vykreslil ho tak hmatatelně, že máme pocit, že se procházíme jeho ulicemi a prolézáme jeho hospody. Seznamuje nás s učiteli terorizujícími (a občas inspirujícími) své žáky, s obchodníky, poskytujícími chudým nekřesťanské úvěry, a s kněžími, naslouchajícími zpovědím chlapců ovládaných sexem, hříchem a studem.

Příbuzní McCourta tvoří přímo dickensovskou galerii postav: ať už je to ošklivá teta Aggie, neustále vzývající svatého Josefa, či bratranec Laman, který přišel o místo u královského námořnictva, když ho neopětovaná láska k herečce Jean Harlowové přivedla k pití a zkáze. Anebo Frankieho trpící matka Angela, jež se snaží s 19 šilinky týdně udržet nad vodou pětičlennou rodinu.

McCourt mění obraz živoření a umírání v satiru, osvobozuje se od dávných traumat, a tím osvobozuje i čtenáře. Předvádí mu, že na bídu a utrpení lze pohlížet s humorem, že ve chvílích zoufalství může mít humor katarzní účinek.

Frank McCourt (1930–2009) se narodil v New Yorku jako nejstarší dítě irských přistěhovalců. Velká hospodářská krize a otcův alkoholismus způsobily, že rodina zůstala bez prostředků, a když byly Frankovi čtyři roky, McCourtovi odešli z New Yorku za příbuznými do irského Limericku. Situace rodiny se však ještě zhoršila. Otec neměl práci a jakýkoliv skromný příděl peněz propíjel. Několik McCourtových sourozenců zemřelo a on sám v deseti letech málem podlehl tyfu. V roce 1941 jeho otec odjel do Anglie údajně pracovat do válečné muniční továrny, ale rodině nikdy žádné peníze neposlal, ta byla odkázána na žebrání a příležitostné krádeže. V roce 1949 se McCourtovi podařilo vrátit se do New Yorku. Pracoval v přístavních docích a později sloužil v korejské válce. Po skončení vojenské služby vystudoval angličtinu na Newyorské univerzitě. Třicet let učil na newyorských středních školách, poté se věnoval psaní memoárů. Za knihu Andělin popel (česky 1998 a 2003) získal Pulitzerovu cenu a mnohá další ocenění. Po jejím ohromujícím úspěchu navázal pokračováním Andělina země (česky 2004), v němž vylíčil návrat do Ameriky, země snů, kde v padesátých letech minulého století prošel jako přistěhovalec tvrdou školou života.