V první části knihy nazvané Mýtus cesty autor líčí silný sportovní příběh Rogera Federera jako zvláštní variaci hrdinského mýtu, který je v kolektivní duši stále velmi živý a přitažlivý. Milan Hanuš využívá svých znalostí archetypální psychologie a pouť švýcarského sportovního hrdiny a tenisového génia osvětluje pomocí působivých obrazů, paralel a kulturních souvislostí, které čtenáři podává velice poutavou a srozumitelnou formou. Svědčí o tom názvy jednotlivých kapitol: Daimon, Démonie, Šprýmař a rebel, Zasvěcení, Hra o trůn, Djoker komplex, Rytíři Kulatého stolu apod. Pojednání jedinečné sportovní osobnosti na pozadí hrdinského mýtu dává autorovi možnost k velmi invenčnímu a neotřelému výkladu i stylu vyjadřování.

Druhá část knihy má název Mýtus hry a je věnována klíčovým zápasům a „velkým epickým bitvám“, které Roger Federer sváděl se svými stejně slavnými protivníky Rafaelem Nadalem, Novakem Djokovičem, Andym Murraym a dalšími. Autor originálním způsobem líčí průběh nezapomenutelných tenisových dramat a nahlíží pod jejich povrch, do psychologie hráčů i hry samotné. Také v těchto kapitolách, nazvaných např. Persona, Neviditelný režisér, Protrpěná vítězství či Homérský pláč, uplatňuje obrazný a velmi nápaditý způsob výkladu.

Kniha vychází u příležitosti čtyřicátých narozenin Rogera Federera a je věnovaná světoznámému tenistovi s vděčností za nezapomenutelné sportovní zážitky, které ve svých zápasech fanouškům připravil. Je třeba zdůraznit, že tato kniha přesahuje ryze sportovní tematiku – je určena všem čtenářům, které zajímá „cesta hrdiny“ a novodobá verze hrdinského mýtu, zde v podání švýcarské tenisové legendy.

Autor o knize:

Můj vztah k tenisu

Jsem tenisový amatér a zdálo by se, že rekreační hráč pobíhá po kurtu jen pro potěšení ze hry. Ano, to také. Ale záhy jsem získal zkušenost, že ještě zajímavější než to, co se při utkání odehrává na dvorci, je to, co se děje v mé psychice, na mentální hřišti – zejména tehdy, když se do sebe se soupeřem „zakousnem“. Ze hry pro potěšení se rázem stává drama, které má téměř existenciální rozměr. Když neudržíme své emoce na uzdě, dojde na teatrální gesta, divoké výkřiky, zmučené i nadšené výrazy, hrozivé nadávky, létající rakety… V té chvíli není rozdílu mezi námi, rekreačními hráči hrajícími turnaj někde v zapadlém koutu Prahy a šampiony na grandslamu. Na mentálním hřišti svádí podobný zápas amatér i první hráč světového žebříčku.

Tahle „vnitřní hra tenisu“, kterou tak výstižně a zasvěceně pojednal trenér a jogín W. Timothy Gallwey ve své stejnojmenné knize, mně nepřestává vzrušovat. Radost ze hry a touha zahrát dobré údery se neustále mísí s vnitřním soubojem a frustrací, když se to nedaří. Tenis je velmi sofistikovaná hra, která přináší potěšení i krušné chvíle, hra sloužící k „psychoterapii“ a sebepoznání, hra, která vede ke sportovnímu a osobnímu růstu, ke tříbení charakteru. A tenisové utkání? Když jste do něj plně vtažen, tak prožíváte něco na způsob střetnutí s osudovými silami. Je to drama života v kostce, které mě nikdy neomrzí.

Práce na knize

Nejvíc času mi nezabralo psaní, ale počáteční rozpaky a hledání. Rogerovi byla věnována řada knih, popsány byly o něm stohy článků, nechtěl jsem přidávat další. Kamarád a nakladatel Aleš Lederer, iniciátor celého projektu, mi vnukl myšlenku, abych knihu pojal jako průvodce po slavných tenisových bitvách. Jenomže „průvodcovství“ mě vedlo k popisnosti. A tak jsem hledal vlastní pohled. Vznikal postupně a peripateticky, při dlouhých procházkách s kočárkem tříměsíční vnučky Rozárky, která se tak stala mou první inspirátorkou. Další dva byli o něco starší a věhlasnější, znalec světových mýtů Joseph Campbell, který napsal Tisíc tváří hrdiny, a oblíbený James Hillman, jungovský psycholog se svým pojednáním Klíč k duši. Po letech jsem se opět vrátil k jejich myšlenkám a obrys knihy se mi vyloupl jako sen z oříšku královny Mab. V tom záblesku inspirace jsem Rogerův silný tenisový příběh spatřil jako cosi osudového, jako vnitřní cestu s nenapodobitelným vzorem, který v sobě má uhrančivou přitažlivost hrdinského mýtu.

Najednou do sebe všechno začalo zapadat. A když jsem se pustil do psaní, měl jsem pocit podobného „flow“ jako při tenisovém tranzu. Za pár měsíců byla kniha na světě. Žel, po dopsání poslední kapitoly jsem byl nucen z tohoto sportovního a mytického „snění“ opět vstoupit do reality. A přiznávám, že se mi ze světa představivosti a zaníceného psaní moc nechtělo. Střízlivost každodennosti mi vůbec nesvědčila a ještě několik týdnů po dopsání poslední stránky jsem prožíval zvláštní stav podobný kocovině.

Z jakých pramenů jsem čerpal

Přečetl jsem všechny dostupné knihy o Rogerovi a jeho tenisových souputnících. Ale rozhodující byla možnost znovu prožívat a psychologickým okem sledovat všechny podstatné zápasy, které stvořily obraz tenisového krále a živoucího mýtu. Dodnes blahořečím aplikaci You Tube, kde jsou záznamy vrcholných utkání dostupné.

A ještě jeden podstatný zdroj musím zmínit. Jsou to slzy smutku a radosti z tenisových kurtů, vlastní trpké porážky a šťastná vítězství. Bez těchto osobních zkušeností bych odvahu k psaní nesebral.

Milan Hanuš (1955) je publicista a esejista. Řadu let působil jako šéfredaktor kulturně-společenské revue PROSTOR, kde vycházely mimo jiné psychologicky a filozoficky zaměřené úvahy a eseje významných českých i zahraničních autorů. Zabývá se astropsychologií a výkladem symbolů, přispívá do archetypové revue Archea. Je nadšeným fanouškem bílého sportu a též jeho vášnivým rekreačním hráčem.