Hernán Rivera Letelier (Talca, 1950) – kutající básník chilské pustiny – je autorem jednadvaceti románů, dvou povídkových sbírek a jedné sbírky básnické. Jeho nejvýznamnějším románem je román „El arte de la resurrección“ („Umění vzkříšení“, 2010) pojednávající o životě a skutcích tuláka přezdívaného Cristo de Elqui (skutečná postava jménem Domingo Zárate Vega), jakési reinkarnaci Ježíše Krista, který ve třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století kázal a prováděl zázraky a křty (v řece Elqui) v chilské poušti. Stejně jako Ježíš Kristus měl dvanáct učedníků, na rozdíl od svého předchůdce však skončil v blázinci.

Rodištěm Rivery Leteliera je Chile, země básníků, a jeho lůnem a opravdovou domovinou vyprahlá poušť. Dovršil základní vzdělání v sedmadvaceti letech při nočnímu studiu, do čtyřiačtyřiceti let byl horníkem v ledkových a měděných dolech a koloniích, tzv. oficinách, tedy jakýchsi dělnických osadách vybavených téměř vším potřebným (samozřejmě i nevěstinci), propojených železnicí (Hernán se v dětství chodil každý den dívat na příjezdy a odjezdy vlaků, které jej vždy fascinovaly a probouzely v něm nostalgii), z nichž v současnosti povětšinou zůstala už jen města duchů, situovaných na pustinném chilském severu v nejinspirativnější poušti světa, byl proletářem, z něhož se stal ze dne na den (po vydání své prvotiny „La reina Isabel cantaba rancheras“ („Královna Isabel zpívala balady“) a jako mávnutím kouzelného proutku kapitalista a zanedlouho poté i rytíř – nositel francouzského řádu umění a literatury.

Rivera Letelier je spisovatelem, jenž dokázal najít nový umělecký způsob ztvárnění chilské vyprahlé a nehostinné pampy (konkrétně geograficky Pampa del Tamarugal – obrovská vyprahlá pustá pláň na severu Chile, jež je součástí pouště Atacama, nejsuššího místa na Zemi) a života v ní. Zřejmě v tom tkví klíč jeho úspěchu. Dokáže totiž vyprávět jazykem, který je zároveň lidový i kultivovaný, regionální i universální, profánní i sakrální, jazykem, v němž se spájí nízké i vysoké. Dovede líčit příběh pouště ve stylu mexických „corridos“, dramatických lidových balad, v nichž se vypráví o zradě, žárlivosti, pomstě, opuštění, smrti, a které doprovází veselá hudba, hudba kytar, guitarrónů, vihuel, houslí, trumpet. A do tohoto všeho se mu nakonec ještě daří vtisknout cosi, čemu Mario Vargas Llosa říká „přidaný element“ a co jiní nazývají „větrem šílenství“ či „závanem života“. A tento přidaný element, vítr šílenství či závan života, který nás pro čirou estetickou potěchu nutí číst nějaký román jednou, dvakrát, třikrát, a někdy se i k němu donekonečna vracet, není nic jiného než poesie. Právě poesie je v umění, veškerém umění, oním kořením či závanem života.

Dílo tohoto spisovatele spatří poprvé světlo světa v češtině. Jedná se o lyricko-epickou miniaturu „Muž, který pozoroval nebe“ (2018).

Zde je ukázka:

Poprvé jsem muže stojícího na nároží – nároží nejvíce ceněné žebráky a pouličními umělci – spatřil, když jsem kreslil vkleče na chodníku svými barevnými křídami. Kreslil jsem pirátskou loď.

Kreslil jsem a u toho si pískal.

Almužna toho rána byla skrovná a já, aniž bych od kresby zvedl zrak, jsem si stále hrál s lebkou se zkříženými hnáty, detail, který jsem si vždycky nechával na konec. Jako věčně tkající a párající Penélope jsem u své kresby prodléval co nejdéle, dokud jsem nezaslechl cinknutí mince dopadnuvší na dno plechovky.

Ten první den jsem muže, který pozoroval nebe, příliš nevnímal. Vlastně jsem ho vůbec nevnímal. Sotva jsem tu a tam pozvedl zrak, abych se ujistil, že se mi neřítí na hlavu žádné hořící letadlo, a maloval jsem dál.

Druhý den, olověné úterý – úterky jsou z olova –, jsem nechal kresbu kresbou, a poté, co jsem si vložil do kapsy pár mincí ze dna plechovky, jsem šel zjistit, na co se to ksakru ten chlap pořád dívá.

Spolu s několika lidmi, kteří kolem něj stáli a pátravě hleděli do výše, jsem pozvedl zrak a na chvíli se upřeně zahleděl na modrý plát nade mnou.

Na nebeské tabuli jsem neviděl vůbec nic. Ani jednoho mizerného supa, který by ji křižoval.

Další stejně velký blázen jako já, pomyslel jsem si.

A znovu jsem se pustil do kresby svého papouška.

V tváři vysokého, hubeného muže s popelavě bílými vlasy sčesanými dozadu zářilo rozježené, přinejmenším dvoutýdenní, rovněž popelavě bílé strniště. Jeho obličej byl podlouhlý, jaký mají koně. Kdyby měl člověk hádat, jak je starý, řekl by, že se nachází mezi šedesátkou a věčností.

Na sobě měl zastaralý a ošuntělý pruhovaný oblek a sepranou, až ke krku zapnutou bílou košili. Místo kravaty měl černý šátek, zrovna takový, jaké si dříve muži uvazovali v době smutku. Na kůži jeho ošoupaných bot doposud ulpíval žlutavý krém, jímž se kdysi leskly.

Vypadal nemocně.

Měl seschlou kůži, těsně přiléhající k lebce.

Nejpozoruhodnější však nebyl jeho tělesný vzhled, nýbrž jeho klidný a mírumilovný postoj. A také jeho průzračně modré oči, které se zdály být tím jediným, co bylo v jeho tváři živé.

Byl prosinec roku 2015. Svět se ještě nevzpamatoval z teroristického útoku v Paříži. V Chile bylo odhaleno další ohnisko korupce na vládní úrovni (metastáze této rakoviny zasáhly politiku, obchod, podnikání, vládu, armádu, církev a teď i fotbal). Není kam utéct, říkalo se, a tady v Antofagastě nadále umírali lidé na otravu arsenem ve vodě a vysokým množstvím mědi ve vzduchu.

Třetí den, v bronzovou středu – středy jsou z bronzu –, mi v hlavě zajiskřila myšlenka, myšlenka, která zprvu vypadala jako hluboká, ale která se nakonec ukázala být naprosto banální: pokud ten muž a já jsme šílenci, naše šílenství je přesně opačné; on svým postojem nabádá lidi dívat se vzhůru; já je svými kresbami nutím dívat se dolů. Moje konání je pozemské, to jeho nebeské.

To, čemu se věnuji já, stojí pár mincí, to, čemu se věnuje on, je zdarma.

To byla další věc, jež byla na tom muži zvláštní: nežebral. Nenatahoval ruku ani neměl nic – klobouk, plechovku, krabici –, do čeho by sbíral almužnu. Občas mu nějaký dobrosrdečný kolemjdoucí vstrčil do kapsy tmavého saka bankovku; pak přišel další a vyfoukl mu ji z ní.

Vypadal, že mu na ničem nesejde.

Nebo mu opravdu na výdělku nezáleželo.

Zrovnatak si nic nedělal z razií městské inspekce či policie. Nic nezvěstoval ani neprodával ani nedaroval. Proto na rozdíl od pouličních umělců a obchodníků, mezi něž jsme se řadili i já s Kejklířkou, nemusel brát nohy na ramena.

Když se ve čtvrtek v poledne – čtvrtky mají kovový třpyt oceli – muž objevil na nároží, věnoval jsem se obrazu, jenž mi vynášel nejvíc: Madoně s dítětem. Jako vždy, když jsem čekal na další a další milodary, jsem s rozkoší črtal, mazal a znovu vykresloval záhyby Madonina šátku splývajícího jí ctnostně na ramena. Nepřetržitý cinkot mincí v mojí plechovce byl jako poplácání po rameni: Dobrá práce, chlapče.

Můj repertoár sestával ze tří kreseb:

Pirátská loď.

Papoušek.

Madona s dítětem.

Nebyl jsem žádný Kurt Wenner, otec kresby křídou na asfalt. Moje malby – spíše kresby – nebyly trojrozměrné ani neobsahovaly žádnou sociální kritiku; popravdě výtvorům amerického umělce nesahaly ani po paty. Mou hlavní vášní bylo psaní, ale nikdo o tom nevěděl. Kreslení mi jen skýtalo obživu. Zatímco jsem čmáral na chodník, aniž jsem zvedl hlavu, a tiše si hvízdal jako ptáci, přemýšlel jsem o námětu svého budoucího románu, díla, které – sen každého spisovatele – bude znamenat průlom v dějinách světové literatury.

Za necelých deset minut se Pozorovateli, jak mu lidé začali říkat, podařilo kolem sebe nashromáždit desítku osob, které se zbožnou oddaností učedníků vzhlížely vzhůru. Jako by čekaly na druhý příchod Krista, pomyslel jsem si.

Zachvácen naléhavou zvědavostí jsem ten den takřka nevědomky své dílo ukončil, sebral mince, uložil si křídy a čekal jsem. Čekal jsem, až sklopí zrak. Když to udělal a vykročil, aniž někomu cokoli řekl, aniž zodpověděl otázky okolostojících, vydal jsem se za ním. Stařec pomalými kroky odkráčel k následujícímu nároží a tam, stejně jako u toho předchozího, beze slova zvedl zrak a upřeně hleděl vzhůru.

Následoval jsem ho na několik dalších nároží.

Na všech dělal totéž. Přišel, zastavil se, rozhlédl se kolem, jako by zjišťoval, zda ho nikdo nebude vyrušovat, a s mírně rozkročenýma nohama zvedl hlavu a začal pozorovat výšiny. Ačkoli to, co dělal – to bylo to první, co jsem dokázal postřehnout –, nebylo jen pouhým hleděním, jen pouhým pozorováním či zkoumáním: to, co prováděl, byla ryzí kontemplace.

Kontemplace v teologickém smyslu slova.

překlad Jan Machej