Nepřehlédnutelný slovenský spisovatel, který publikuje pod příjmením Balla, vydal na začátku tohoto roku svou jedenáctou knihu také v češtině, v překladu básníka a prozaika Michala Šandy. Výběr povídek má název Je mrtvý.

Ballovy „optimisticky nihilistické“ povídky narušují konvenční představu o povídce, která míří k myšlenkovému a dějovému rozuzlení. V některých textech sledujeme jen určitou představu či důsledně rozvinutou myšlenku. Povídka Kafka v restauraci je například úvahou o podobách duše. „Špatné duše jsou zkažené součástky dobrého ducha a jejich úkolem je rozhýbat hmotná těla právě směrem k zlu,“ zní první věta textu, který se dotýká i Kafkova bytostného tématu nemožnosti komunikace.

Ivana Myšková, ČRo

Skutečný kulturní šok člověk zažije, až když se vrátí domů. Studentka nepraktického humanitního oboru se vrací z nedůležité americké univerzity v kukuřičném poli do malého města na Slovensku. Někdo cizí je v domě. Zuska Kepplová: Reflux

Prvá časť s názvom Milan je o návrate študentky africkej literatúry Evy Strapkovej, mladej „slniečkarky“, ako by ju niektorí určite označili. Ide o empatickú ženu, ktorá prerušila štúdium v Amerike a na Slovensko sa vrátila, keď ju poprosila rozvedená mama, aby jej pomohla postarať sa o babku trpiacu Alzheimerovou chorobou. Vo svojom rodisku učí na základnej škole slovenský jazyk a literatúru. Milan je robotník, Róm, ktorý pripomína jej lásku v Amerike, indického muža Kumara. Obaja ju zaujali svojou nekomplikovanosťou, boli akýmsi jej protikladom. V úvodnej časti sa dozvieme aj o Evinom živote v Amerike. Inak sa však už dej odohráva na Slovensku a predstaví nám Evinu rodinu a v postave jej mamy aj určitý archetyp človeka – pani v rokoch, ktorá má potrebu riešiť správanie všetkých naokolo. V podstate ide však o dobrého človeka, len nie veľmi tolerantného. 

Branislav Breza, Knižná revue

Kult předků, nadpřirozené bytosti, kouzla, rituály a přechody z jednoho světa do druhého. Prostě povídky o nás. Marek Vadas je okouzlený Afrikou i ve své nové knize Černé na černém. Její obraz je ovšem výrazně drsnější, děsivější a naturalističtější než kdy předtím: najdeme v něm méně pohádkovosti, ale o to více živelného násilí a temnoty.

Krátké příběhy jsou často založeny na výrazném předělu v životě hlavní postavy – prostého člověka, který najednou nepatří do světa, v němž doposud žil, a „přestane mít se sebou cokoliv společného“. Povídky jsou tak plné prokletých či uhranutých lidí, domorodých kouzel, rozplývání reálného života ve snu nebo prostupování reality živých a mrtvých. Nejedná se přitom o exploataci či exotismus, ale o poučené a fascinované psaní zevnitř magické reality, v níž ještě životy ubíhají pomalu a lidé tu mají čas na komunikaci se světem kolem a čtení symbolů, které k nim tento svět vysílá. A co je důležité: navzdory africkým reáliím promlouvají ke čtenáři univerzálním jazykem. Samozřejmě vůbec nejde o idylu a odrážejí se tu témata spojená s třetím světem: bída, vraždy, násilí, úrazy a všemožné nemoci chápané jako prokletí. To ale zůstává na okraji, protože autora zajímají hlavně individuální životní radosti a prohry, které ovšem sleduje filtrem animistické logiky a bez fatálnosti, která je vlastní západnímu člověku.

Karel Kouba, A2