Sebraný spis Radomila Uhlíře Skrývám se, ale nikdo mě nehledá

Kniha obsahuje autorovy texty nejrůznější povahy: jeho zápisky o skupinách Ženy a Činna, dopisy, hry a scénáře, poezii, reflexe a vzpomínky...V závěru jsou pak texty o Radomilovi od Ivana Vyskočila, Mikoláše Chadimy, Jaroslava Duška, Václava Marhoula nebo Jiřího Peňáse.
Poslední pražský bohém - ukázka
Jmenoval se Radomil Uhlíř a zemřel 15. dubna 2019, což zaznamenala i média. Ta psala, že umřel „herec malých rolí“, připomínala filmy Kouř, Gympl nebo Pupendo, kde se mihl na pár minut, někde ho dali do souvislosti s divadlem Sklep, kam ale úplně nepatřil, jako ostatně nepatřil vlastně nikam. Jeden dva zasvěcenější nekrology o něm psaly jako o alternativním hudebníkovi, o rozhlasovém moderátorovi a konferenciérovi hudebních festivalů (pravidelně uváděl menší scénu na festivalu v Trutnově), o improvizátorovi a stand up komikovi, multioborovém baviči a vypravěči zenových vtipů. Všechno to byla pravda, a nic ho vlastně 400 nevystihovalo přesně. Neboť to ani nebylo možné. Vždyť on byl ještě taky malíř, v posledních letech velmi plodný a zase – velmi svébytný. Něco mezi abstraktní malbou a žižkovským art brut, syrovým uměním. Radomil byl ale především naprosto originální člověk. Na jedné straně se svými dvěma metráky těžká hra přírody, sunoucí se v klasických letech své obezity ulicemi Vinohrad a horního Žižkova (měl kutloch v ulici pod žižkovským vysílačem), na druhé straně vzletný rétor a poeta, jakoby stále se nadnášející díky svému postoji k životu, který pojímal s nadhledem orientálního mudrce i ironií zenového mistra. Radomil nemluvil, nýbrž promlouval, vyjadřoval se naprosto vytříbeným a neopakovatelným způsobem. Byl to Vančura undergroundu, Holan alternativy. I běžné věci, jako třeba zajít si na pivo nebo vysomrovat pár peněz, prováděl se zvláštní obřadností, jako by je celebroval a měnil v nějaký rituál: „A zdalipak bys mne nemohl založit, že bychom spolu něco zachlastali… Zaznamenal jsem, že se rodí nová generace hospod, mohli bychom do nich zavítat.“ Vycházela z něho prapodivná slovní spojení, haiku a kóany, pronášené hlubokým hlasem, mystickým basem, která byla bizarní, ale naprosto důvtipná a originální. Kdykoli jsem Radomila potkal a dal s ním krátkou řeč, smál jsem se ještě několik dní. Radomil byl vždy jakoby dobře naladěn, dobře vybalancován, vždy samozřejmě švorc, v posledních letech již dost nemocen, ale nikdy nepostrádající nadhled a jakousi velkolepost. Žil naprosto suverénně nezávislým způsobem jako poslední bohém haškovského typu, jako velký biblický pták nebeský, co neseje, nesklízí.
............
Jiří Peňás
Další články

Jsem marxista, a právě proto jsem nevstoupil do KSČ - zemřel Petr Uhl

Vyšel Gott - příběh zpěváka podle Pavla Klusáka
