Knihy pomáhají lidem přežít velké historické katastrofy i osobní tragédie. Knihy jsou naším svědomím, spásou zoufalých, inspirací milenců, zdrojem osvobozujícího smíchu. Když porovnáme něco starého s něčím novým – například knihu s tabletem, zdá se, že to nové má větší budoucnost. Ve skutečnosti je to naopak. Čím déle je určitý předmět či nějaká zvyklost mezi námi, tím větší má budoucnost. To nejnovější většinou zanikne nejdřív. I za mnoho let tady budou židle a stoly, lžíce i nůžky, možná však už nebudou tablety a mobilní telefony. Kdoví, jednou třeba nebudou solária, budeme však dál oslavovat zimní slunovrat.

Ukázka:

V některých pásmech Egypta se podařilo najít písemnosti odložené nebo zahozené do odpadu před dvěma tisíci lety. Texty se během staletí pokryly vrstvou tamního rozpáleného písku a zachovaly se nedotčené.

Co nám papyry prozrazují o starých Egypťanech? Jejich oblíbený básník byl s velkým předstihem Homér. Víc se jim líbila Ilias než Odyssea. Druhý na stupních vítězů stál Eurípidés, což mi připomíná následující kouzelnou historku o síle knih, spadající do let peloponéské války. Vládci Athén vyslali vojenskou výpravu, která brázdila moře až k Sicílii a oblehla Syrakusy. Tažení byl zhoubný nezdar; přibližně sedm tisíc Athéňanů padlo do zajetí a bylo odsouzeno k nuceným pracím v kamenolomech. Bušili tam kladivy zavření v hlubinách, vystavení úmornému vedru nebo zimě, ve společnosti mrtvol, páchnoucí vlastními výkaly a močí. Dostávali denně jen míru vody a dvě míry ječmene. Umírali jeden za druhým. Syrakusanům se ale líbila poezie, a tak dávali milost těm, kdo uměli recitovat zpaměti nějaké Eurípidovy verše. „Říká se, že mnozí z těch, kteří se nakonec živí a zdraví mohli vrátit domů, s největší vděčností navštívili Eurípida a líčili mu, že unikli otroctví tím, že recitovali úryvky z jeho děl, které uměli nazpaměť, a jiní zase, jak se rozprášení a zbloudilí po bitvě domohli toho, že jim dali najíst a napít poté, co zazpívali jeho verše.“

Mnoho nalezených zlomků tvořily opisy pořízené studenty. Zvlášť dojemný je svitek papyru pod hlavou ženské mumie; téměř se dotýkal těla. Svitek obsahuje obzvlášť krásný zpěv Iliady. Snad si náruživá čtenářka chtěla zajistit, že bude mít knihy i na onom světě a bude s to si vybavovat Homérova okřídlená slova i za řekou zapomnění, za kterou se rozkládá svět mrtvých.

Pod egyptskými písky se objevily tucty písemností – komedie, filozofická díla, historické studie, matematická a hudební pojednání, technické příručky, a dokonce i texty autorů, které jsme až do nalezení neznali. Svitky s Homérem, Eurípidem i nějakým slavným autorem se rozhodně daly bez obtíží koupit v alexandrijských knihkupectvích, ovšem méně obvyklé knihy se opisovaly na objednávku. To je případ jednoho exempláře Aristotelovy Athénské ústavy. Majitel si ji pravděpodobně objednal u některé dílny a podnik, který práci provedl, možná musel vyslat opisovače do Alexandrijské Knihovny, aby pracoval podle originálu, který je uložený tam. Cena opisu proto musela být závratná.

Knihovny se nacházely nejen v Alexandrii a v Pergamonu. Malé místní knihovny se sice nemohly měřit s úžasnými královskými sbírkami, přinejmenším však nabízely hlavní díla velkých autorů. Víme například, že taková knihovna byla na ostrově Kós, nedaleko dnešního Turecka, zachoval se totiž úlomek nápisu, který vypočítává řadu soukromých darů. Jistý otec se synem uhradili stavbu budovy a kromě toho darovali sto drachem. Další čtyři osoby darovaly celkem dvě stě drachem a každá sto knih.