Ve víru ledové mašinérie (doslov)

Román Dvakrát červen z pera mladého, leč již téměř klasického argentinského prozaika Martína Kohana vyšel v roce 2002 a podle veškerých indicií, třebaže nám je proti srsti jakékoli škatulkování, zjevně náleží k tzv. “literatuře paměti” (“la literatura de la memoria”), pozoruhodnému proudu současné argentinské prózy, do nějž lze zařadit díla, která z perspektivy vzpomínání prozkoumávají a rekonstruují temné, často traumatické události nedávných argentinských dějin, čímž vytvářejí jakousi protiváhu tradiční historiografii a oficiální verzi minulosti. Jde o události natolik bolestné a traumatizující, že otřesené společnosti by je nejraději vymazaly z kolektivní paměti.

V případě Argentiny jsou těmito událostmi ty, jež se odehrály v letech 1976-1983 za vlády jedné z nejkrutějších fašistických vojensko-civilních diktatur v dějinách Latinské Ameriky. Diktatury, která se započala 24. března 1976, kdy moc převzala armáda a kdy se dal do chodu tzv. Proces národní reorganizace (Proceso de Reorganización Nacional). Boj s „levicovými podvratnými živly“ ve jménu záchrany západní křesťanské civilizace známý jako „špinavá válka“ svou intenzitou, mírou brutality, délkou trvání, počtem obětí i destruktivním vlivem na psychiku národa v dalších generacích tvoří zcela ojedinělý fenomén. Cílem tohoto tažení proti opozici nebylo vnitřního nepřítele porazit, nýbrž zcela vyhladit. Stejně jako jiné totalitní režimy se i ten argentinský snažil násilí systematizovat, mechanizovat, odosobnit (jak dokládá metodičnost, systematičnost, nezaujatost a strojová pragmatičnost klíčové postavy tohoto románu, doktora Mesiana, představitele moci, jehož vlastnosti na něm branec právě tolik obdivuje). Nebyl veden boj s lidským protivníkem, nýbrž se silami zla, jehož představitelé ztráceli jméno, tvář, zrak, řeč, šaty; zajaté a uvězněné osoby měly přísně zakázaný jakýkoli styk se spoluvězni, nesměli si z očí sundávat pásku, tudíž přicházeli o svou lidskou podstatu, stávali se pouhými čísly, věcmi (stejně jako je pouhou věcí například mučená vězenkyně, kterou věznitelé hromadně znásilní; či dívka s píchlou pneumatikou u bicyklu, rovněž brutálně znásilněna skupinkou mladých vojáků; nebo malé novorozeně, u nějž je důležitá jen jeho váha, jež určuje jeho „identitu“, nebo spíše jen „význam či důležitost“). Pro argentinskou vojenskou diktaturu byl velice příznačný poměrně rozsáhlý jev, kdy argentinská junta nechávala nepohodlné lidi zmizet (desaparecer). Podezřelí byli nezákonně unášeni, vyslýcháni, mučeni, likvidováni. Ilegální operace, pro něž vláda vyhradila devadesát zelených vozidel značky Ford Falcon bez poznávacích značek (viz služební automobil hlavního hrdiny, v němž vozí svého nadřízeného), se staly naprosto běžnými. V zemi byla vybudována hustá síť utajených táborů, pro něž se vžilo spojení tajná detenční střediska (centros clandestinos de detención) i označení koncentrační tábory (campos de concentración). Jen v hlavní metropoli se nacházelo přinejmenším osm obávaných budov hrůzy. Svědectví přeživších zejména ze sklepení nemocnice Campo de Mayo, z opuštěných garáží Automotores Orletti a Námořní poddůstojnické školy technických oborů (Escuela de Mecánica de la Armada – ESMA) dodnes nahánějí husí kůži. V této škole, nacházející se v jedné klidné rezidenční čtvrti v Buenos Aires a sestávající z komplexu pětatřiceti budov, byla v roce 1976 zatemněna okna a učební pomůcky vystřídaly mučicí nástroje. Strážní v ESMA dnem i nocí pouštěli z amplionů hlasitou hudbu, aby v okolních ulicích nebyl slyšet řev a nářek vězňů. Ve čtvrti, kde se tato instituce nacházela, nikdy nedošlo např. k výpadkům elektřiny, neboť mučitelé potřebovali její neustálé a nepřetržité dodávky. Postupem času vycházelo najevo, že po zmizelých neměl zůstat jediný doklad existence, a to včetně tělesných ostatků. V tajných detenčních střediscích byli zmizelí vězněni ve tmě, někdy spoutaní, nazí a s kapucí na hlavě či s páskou na očích. Při výsleších, jež sloužily k získávání informací o dalších podezřelých, věznitelé podrobovali zadržené nejrůznějším a „nejdůmyslnějším i nejoriginálnějším“ druhům mučení. Mučení hladem a žízní, několikahodinové výslechy uprostřed noci, strhávání nehtů kleštěmi, věšení za kůži na háky pro dobytek, bití obušky do žeber, zavírání do temných větracích šachet či dřevěných beden o průměru metr krát metr jen s úzkými průduchy na dýchání, znásilňování mužů a těhotných žen a vraždy nenarozených plodů, mučení dětí před zraky rodičů, elektrické šoky přes elektrody připnuté na ústa, genitálie a další slabá místa na těle. Nechyběl ani waterboarding – i v této knize letmo nastíněný –, odřezávání kusů masa noži a žiletkami, zohavování ohněm a kyselinami, upalování plamenomety zaživa, aplikování jedů do žil, injekce přímo do srdce, jež do minuty vyvolaly silný infarkt a smrt. Vězni posloužili jako laboratorní krysy. Nadrogované a zfetované je pak eskadry smrti nakládaly do letounů a helikoptér a shazovaly do oceánu, řek či ústí sopek. Těchto tajných věznic, koncentračních táborů či mučíren bylo po celé zemi rozseto přes sedm set a nelidské podmínky v nich panující přežilo sotva 10% zadržených. Mezi zmizelými, čili oběťmi státního terorismu, měli největší zastoupení obyvatelé velkoměst, mladí lidé a intelektuálové; nemuseli být ani zapojeni do aktivit gerilových skupin, ani se s nějakým aktivistou přátelit, stýkat, či s ním být v příbuzenském či jiném poměru – k tomu, aby člověka nechali zmizet, stačilo pouhé podezření. Takovýmto způsobem zmizelo v celé zemi na 10 000 osob. Příbuzní se již rok po vojenském puči začali dožadovat informací o svých blízkých. Vznikly organizace na ochranu lidských práv, mj. sdružení Matky z Květnového náměstí (Madres de la Plaza de Mayo), které každý čtvrtek (proto se jim rovněž říkalo las viudas de los jueves, tj. čtvrteční vdovy) pořádalo protestní shromáždění před budovou vlády (Casa Rosada). Zásadní zlom v dosavadním politickém vývoji nastal 2. dubna 1982, kdy argentinský vojenský režim obsadil Malvíny (Falklandy), zámořské území Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Ve válce s ním byla junta dne 14. června 1982 na hlavu poražena (viz seznam padlých v boji, z nějž se protagonista románu dozví o smrti syna doktora Mesiana, a posléze z této skutečnosti plynoucí chmurná, až skličující atmosféra na zahradě doktorových příbuzných v závěru románu), armáda se zdiskreditovala a přechod k demokracii se jevil nevyhnutelným. V říjnu roku 1983 se konaly první demokratické volby a v prosinci se stal prezidentem kandidát Radikální občanské unie Raúl Alfonsín.

Třebaže se nám bytostně příčí osobovat si právo texty jakkoli dovysvětlovat, v případě této knihy nám to nedá a rádi bychom za účelem uvedení některých věcí na pravou míru k románu ještě doplnili několik slov či vět. Nechť nám čtenář promine.

Protagonistou a jedním ze tří vypravěčských hlasů románu je mladý muž, který v roce 1978 – to jest dva roky po nastolení vojenské diktatury, kdy se v Argentině koná fotbalové mistrovství světa – nastupuje základní vojenskou službu, a tak se stává přisluhovačem či komplicem zvrácené moci. V tomto aspektu, kdy dostávají hlavní hlas členové represivního aparátu vojenské diktatury, je Kohanův román ojedinělý; nicméně lze právě v této souvislosti vystopovat přinejmenším jednoho předchůdce, a sice román Villa od Luise Gusmána z roku 1996, na nějž odkazuje (viz motto knihy).

První část románu nese název Desátého šestý, odehrává se v roce 1978 a její jádro tvoří brancovy vzpomínky. Část druhá, jež se jmenuje Třicátého šestý (epilog), se odehrává o čtyři roky později: branec se po několika letech znovu shledá s vojenským lékařem, pro kterého během své základní vojenské služby pracoval jako řidič. Jak se lze dovtípit z názvů obou částí i z názvu knihy samotné, vyprávění se soustředí především na události oněch dvou červnových dní: 10. června 1978 (jde o den, v němž Argentina utrpěla jedinou porážku na fotbalovém mistrovství světa) a 30. června 1982 (den, kdy se hlavní postava románu vypraví navštívit doktora Mesiana poté, co se v novinách dozví o fotbalové porážce Argentiny a o smrti jeho syna v prohrané válce o Malvíny).

......................

z doslovu překladatele Jana Macheje