Čtenáři se tak spolu s ní mohou seznámit s šéfkuchařem Mosjem z proslulé antverpské restaurace Hoffy’s, který každému, kdo se zeptá, ochotně vysvětlí židovské kulinářské tradice a zákonitosti chasidského života; se svérázným Danem, který má jako jediný fotograf přístup do nitra chasidské komunity a zachycuje ji svým bystrým a vtipným pohledem; nebo s Esther, svéhlavou chasidkou, která obhajuje nutnost tabu a hádá se s Margot o ultraortodoxní výchově a vzdělání. A objeví se dokonce i belgická královna Mathilde… V Minjanu se ale setkáme také s Margot Vanderstraeten v její nejlepší formě: někdy je vážná, někdy lehkovážná, sem tam ironická, ale vždy se s upřímným zájmem snaží svým světským způsobem navázat kontakt se sousedy, kteří v jejím blízkém okolí vedou tak odlišné životy.

Galerie Středočeského kraje GASK a galerie arto.to v Uhelném mlýně otvírají společnou výstavu MINJAN belgického fotografa Dana Zollmanna, která dovolí návštěvníkům nahlédnout do jedinečného světa největší evropské ortodoxní židovské komunity v Antverpách. Jde o jakýsi „svět ve světě“, ve kterém velká část obyvatel stále zachovává původní tradice a pravidla a žije v určité uzavřenosti, stranou většinové západní společnosti. Výstava MINJAN je první zahraniční výstavou rodáka z Antverp Dana Zollmanna, který z místní židovské komunity pochází, a tak díky důvěrné znalosti prostředí, osob a zvyků dokáže podávat neuvěřitelně osobité svědectví o běžném životě v ní. Smyslem výstavy je poukázat na téma respektu k jinakosti v dnešní globalizované společnosti – obzvlášť v kontextu událostí dnešní doby. Výstava MINJAN je k vidění v Galerii Středočeského kraje v Kutné Hoře a v Uhelném mlýně v Libčicích nad Vltavou do 28. srpna.

Ukázka:

„Hodně slýchám o knize, kterou jste o nás Židech napsala,“ pronese Mosje, když přede mě pokládá plejádu zákusků – jablečný štrůdl, ovocný salát a zmrzlinu. Usměju se. Na něj i na talíř, co mi přistál před nosem. „A jsou to dobré, nebo špatné zprávy?“ zeptám se. Zejména štrůdl a nudlový nákyp vypadají naprosto neodolatelně. „To není důležité.“ „Ale je.“ „Život je jako elektrický obvod,“ odpoví. „Elektřinu vytváří jen opačné póly. Změna, nový život, vzniká jen tehdy, střetnou-li se pozitivní a negativní reakce.“ Mluví tónem, který se v ničem neliší od dikce, s jakou hostům představuje položky na jídelním lístku. „Četl jste tu knihu?“ zeptám se naprosto zbytečně. Moc dobře vím, že většina chasidských Židů by se ke čtení světské literatury nikdy nesnížila. Až na pár hnutí jako třeba lubavičští chasidi, kteří mají na synagoze na antverpské třídě Belgiëlei vyvěšený velký portrét svého posledního, dnes již zesnulého newyorského rabína Menachema Mendela Schneersona původem z Ukrajiny. Schneerson vystudoval techniku na pařížské Sorbonně a literatuře z „vnějšího světa“ se nikdy nevyhýbal. Na jeho podobizny a následovníky dnes člověk v Brooklynu narazí na každém rohu. „Já se ke čtení nedostanu, mám spoustu práce,“ omluví se Mosje. „Neznáte nějaký obchod, kde by se dal koupit čas?“ Tak je to s Mosjem pokaždé. Přistupuje k otázkám oklikou, s pomocí humoru, tragiky i moudrosti. Nebo na ně odpoví jinou otázkou. „Pamatujete si ještě, jak jsem tu před půl rokem seděla s Christophem Buschem, který se tehdy čerstvě ujal funkce ředitele kasáren Dossin?“ ptám se ho. Tehdy jsem šéfa Muzea holocaustu a lidských práv pozvala do Hoffy’s na oběd. Mosje přikývne: „Jistě.“ „U tohohle stolu jsem mu ukazovala portfolio Dana Zollmanna, všechny ty fotografie, na nichž zachytil každodenní život antverpské chasidské komunity.“ „Ano, vybavuju si to. A já jsem vám tehdy pověděl o Danově otci, který už žel nějakou dobu není mezi námi. Chodíval k nám pravidelně. Dokonce si ještě pamatuju, že Danovi, svému nejmladšímu, věnoval první fotoaparát. Dan Zollmann je výjimečný muž, s velkým a výjimečným talentem.“ „Stali se z nás dobří přátelé,“ řeknu. „Pak tedy víte, jak moc výjimečný je.“ „V kasárnách Dossin v Mechelenu se chystá výstava,“ prozradila jsem. „Danovy fotografie na ní budou doprovázet úryvky z knihy Mazl tov.“ „Mazl tov! Tak tedy hodně štěstí,“ usměje se Mosje. „Teď už se ale pěkně najezte. Jinak vám všechny ty dobroty vystydnou.“ Zazubí se a vydá se pozdravit nově příchozí hosty. U lahůdkářského pultu si podávají dveře zejména bohabojní zákazníci. V téhle hodině se rozhodně nedá mluvit o špičce. Několikrát zaznamenám, jak přes pult putují naplněné tašky, aniž dojde k platbě. Solidarita s potřebnými je pro Židy povinnost a jako u všeho, co se týká jejich víry, i této povinnosti musí být dostáno každý den.

...............

překlad Radka Smejkalová