Kniha zcela neznámé spisovatelky Betty MacDonaldové měla raketový úspěch. Amerika už byla unavená politikou, válkou a řešením velkých otázek, najednou dostala šanci zasmát se sebeironickému, vtipnému a nepřikrášleně autobiografickému vyprávění o malých starostech. Během čtyř měsíců se prodal milion výtisků! A z podruhé vdané sedmatřicetileté matky dvou dětí se během nich stala spisovatelská superstar.

Když bylo Betty osmnáct, zamilovala se do pohledného pojišťovacího agenta Boba Hesketta, který byl o třináct let starší a měl životní sen: pořídit si velkou slepičí farmu.

Začali nový život na zdánlivě romantickém místě Olympijského pohoří: „Brožurka oplývala superlativy – nejrozervanější pohoří Severní Ameriky, milion hektarů naprosté divočiny… Jevilo se mi to celé lehce zhysterizované, ale tehdy jsem zdejší krajinu ještě neviděla. Dnes už vím, že ji skutečně lze popsat jen v superlativech.“ Dívku z města čekala farma s tisíci pípajícími kuřaty a slepicemi, které bylo třeba pravidelně krmit, napájet („hřady plné slepičinců a čmelíků“), musela vládnout rozsáhlým plodícím a rodícím hospodářstvím s domácí zvířenou. To vše ve spartánských podmínkách, ve dvou lidech a v téměř naprosté sociální izolaci. Bez rádia, telefonu.

Nejbližší sousedé byli vzdáleni sedm kilometrů neprostupným terénem. A také bez elektřiny a vodovodu. Veškerou vodu na mytí, praní, úklid, pro zvířata bylo třeba nosit od pumpy… To vše završeno každodenním bojem se zlomyslným, líným, leč životně důležitým sporákem na dřevo. „Veškeré pokusy rozdmýchat a rozohnit sporák byly tak marné, jako kdybyste se snažili rozchechtat a rozskotačit Gibraltarskou skálu.“

zdroj: Vlasta.cz

Na úvod

Dovolím si zahájit trochu osobně čili Betty a já. K autorce Vejce a já jsem se dostal hlavně přes její čtenářky. Ne že bych o ní nevěděl, ale číst jsem si ji začal, až když nám v našich čtenářských výzkumech (2007, 2010, 2013 a 2018) Vejce a já vycházelo stále jako jeden z nejoblíbenějších titulů u českých čtenářů, vlastně téměř monopolně čtenářek. Čím to, že ji Češky tak milují? Čím je oslovila? A proč zrovna ona, když je tu tolik jiných autorek, ba i těch, kdo píší o „ženském údělu“? Je to hlavně jejím humorem, do kteréžto kategorie bývá zaškatulkována? Nebo i něčím jiným? Teprve tehdy jsem přečetl všechna její díla. To už bylo v době, kdy probíhala druhá větev našeho výzkumu — prostřednictvím čtenářských životopisů (2009—2016). A nastojme, i tady se Betty MacDonaldová propracovala na místo jednoho z klíčových fenoménů české čtenářské kultury. Poznávací logos tu byl dříve než čtenářský erós — ano, uznávám. Kdo chce po mně hodit vajíčkem, nechť tak učiní.

Prvotním motorem mého zájmu byla zvědavost (nikoli zamilovanost). Ale jak šel čas, hranice mezi logem a erótem se začala stírat, až z obou látek vznikl jeden amalgám. A právě v daném okamžiku se zrodila potřeba vydat se za tímto fenoménem důkladněji, což znamená vyzpovídat její čtenáře a daný fenomén obkroužit i ze strany těch, jichž se týká nejvíce. Jedna ze zpovídaných mi řekla: „Divím se, že vy jako muž se Betty MacDonaldovou zabýváte, protože to je čistě ženská záležitost. Chlapa takovýhle věci vůbec nemůžou zajímat nebo bavit.“ Ano, zabývám se Betty jakožto muž, přičemž vím, že vstupuji na terén dominantně ženských zájmů, jakož i feministických témat. To je pravda. Ale pravda už není, že mě to nemůže zajímat. Ba možná o to víc.

Čtenářologova cesta do nitra ženské duše? Ne, takto pateticky bych Betty to nenazval. Příliš z toho čouhá psychologie. A na tu nemám patřičné kompetence. Území, na němž se zde pohybujeme, je kultura — ať už literární nebo čtenářská. Vprvní části knihy dojde na Betty MacDonaldovou v perspektivě doby, v níž žila, jejího života, jakož i díla a jeho působení. Budeme se pohybovat převážně v její domovské zemi — USA. Jakými životními milníky si prošla, z jakých pohnutek se zrodilo její vlastní psaní, jak se stalo, že svou prvotinou tak zazářila — to jsou hlavní okruhy, kolem nichž je tato část vystavena.

V druhé části se přesouváme na české hřiště a snažíme se sledovat ediční historii jednotlivých knih, včetně několika osudů lidí, kteří v tom sehráli důležitou roli. Dále pak dojde na kulturní kódy a kontexty, tedy na vlastní tázání po předpokladech jejího působení. Z čeho se napájí její domácí popularita, tedy něco, co nezůstalo skryto ani dvěma jejím americkým monografistkám.

Ve třetí části už dojde na samotné účastnice našich rozhovorů (narátorky). Vstupujeme tak přímo na pole empirického terénu. Bohatý materiál, který jsme od nich získali, se snažíme uspořádat do několika víceméně tematických průsečíků. Bez toho, že bychom si Betty odpracovali „vlastníma rukama“ (diktafonem), by tato kniha neměla smysl. Kultura se děje v komunikační situaci, přičemž to, co ji určuje, nejsou jen významy emitované, ale až významy sdílené. A ty se dějí v empirické akci. To je jejich realita — skutečná a nezpochybnitelná.

Závěrečná kapitola chce být jednak shrnutím všeho předchozího, jednak navozením několika obecnějších otázek týkajících se literárního místa Betty MacDonaldové, přístupu k tomuto druhu četby, feminismu, kulturních kódů, hodnot a způsobů, jimiž si literaturu přisvojujeme.

Jiří Trávníček