Lovelockova Gaia teorie je zámá – ve stručnosti: Země funguje jako samoregulující se superorganismus. Méně se ví, že byl také znalcem v kryonice (zmražování a rozmražování), příznivcem geoinženýrství (tady to trochu s tou Gaia samoregulací skřípe, ne?) a propagátorem jaderné energie, která by podle něj měla vytlačit nebezpečnější špinavé energie se skleníkovými plyny. Jeho poslední kniha Novacén, má pro mnohé nečekané téma: kam směřuje vývoj umělé inteligence a co její zdokonalování znamená pro lidstvo, Zemi i vesmír jako takový? 

Ukázka:

22. Kde bude naše místo

Jak už jsem podotkl, lidé sehrají roli rodičů, kteří kyborgy přivedou na svět, a tento proces už se dal vlastně do pohybu. Na to nesmíme zapomínat. O zrod kyborgů se postarají stejné evoluční zákonitosti, z jakých vzešlo i samo lidstvo. Elektronický život se patrně neobejde bez organických předků. Za fyzikálních podmínek typických pro náš vesmír si jen sotva umím představit, jak by se chemické látky na planetě zemského či jiného typu mohly jen tak samy od sebe přeuspořádat v neorganický život. Má-li kyborganický život přijít na svět, musí mu k tomu někdo pomoct.

A přesně to je úlohou Gaii. Se vší pravděpodobností lze tedy soudit, že elektronickému životu musí vždy předcházet život organický. Vždyť kdyby se z materiálů dostupných na planetách mohl jen tak lehce poskládat elektronický život, musel by při tempu svého rozvoje už dávno zaplnit celý vesmír. Pakliže se pozorovatelný vesmír jevil až doposud pustý, máme pádný důvod k domněnce, že se elektronický život z úlomků hvězd samovolně sestavit nedovede. Ačkoli však lidé sehrají úlohu rodičů, rovnocenným partnerem pro svá dítka nebudou. To nás staví před obrovský problém, který nelze překlenout jen technickým nebo vědeckým know- -how. Tváří v tvář úvahám nastíněným v předešlé kapitole se totiž nabízí otázka, jakou diplomacii bychom během posledních let antropocénu měli zaujmout, chceme-li zajistit, že zahajovací fáze přechodu od života organického k tomu neorganickému proběhne nenásilně a že lidé z masa a kostí (ale i ostatní formy vodnatého chemického života) budou moci pokojně odejít do ústraní.

Možnost, že by oba druhy usedly k jednacímu stolu, příliš reálně nevypadá. Kyborgové nás budou vnímat nejspíše podobně, jako my sami vnímáme rostliny — tedy jako bytosti s nesmírně pomalou schopností vnímání či jednání. Je vlastně docela klidně možné, že až novacén trochu pokročí, kyborgští vědci si nás budou předvádět jako živé exponáty. Lidé žijící poblíž Londýna ostatně také jezdí do Královských zahrad v Kew, aby se tam pokochali přehlídkou rozmanitých rostlin. Mám takový pocit, že porozumět světu kyborgů pro nás bude právě tak složité, jako je pro psy komplikované pochopit svět lidí.

Jakmile se kyborgové naplno prosadí, nebudeme svým výtvorům vládnout o nic více, než naši milovaní mazlíčci vládnou nám. Možná že právě takto bychom o celé situaci měli smýšlet, jestliže chceme, aby se pro nás v nově ustaveném kybernetickém světě našlo nějaké místo. Když se narodí lidské dítě, zpočátku svému okolí nerozumí. Svět se naučí vnímat až po několika měsících, a než ho dokáže měnit, trvá to několik let. Možná je to jen falešná vzpomínka, ale živě si vybavuji, jak v jednom snu ležím uprostřed prosluněné zahrady a zalévá mě nesmírně konejšivý pocit, který se na jakési úrovni pojí s porozuměním, že takto tedy vypadá život. Pokud jsem takový zážitek opravdu někdy prodělal, mohly mi být nanejvýš dva roky. Nově vzniklému kyborgovi by překročení tohoto vědomého životního prahu mohlo trvat možná tak hodinu. Podobně zrychlená bude též odezva kyborgů na různé počitky. Rané formy organického života, které existovaly ve formě samostatných individuálních buněk, dokázaly na změnu ve svém prostředí (jako bylo silnější světlo, kyselost nebo přítomnost potravy) zareagovat asi tak za jednu sekundu. Kyborgové by změnu světelné intenzity mohli naproti tomu postřehnout nejspíše už za pouhou femtosekundu (10- 15 sekundy), tedy biliardkrát rychleji.

Citlivost organického života na rozličné změny se i přes překážky, jež vyplývají z jeho chemické a fyzikální povahy, blíží samotným mezím možného. Lidský sluch dokáže v optimálním případě zaznamenat zvuk, jehož amplituda je desetkrát menší než průměr protonu. Citlivost lidského zraku je tak obrovská, že kdyby ještě nepatrně vzrostla, mohli bychom záblesky na nočním nebi vnímat jako jednotlivá světelná kvanta, osvětlující naši sítnici. Jenže ačkoli podobné adaptace vyrážejí dech, rychlosti a citlivosti kyborgů se organický život stejně nikdy nevyrovná. Maličko jiné je to s pamětí. Organické i elektronické vzpomínky udivují jak svým rozsahem, tak trvanlivostí a v tomto směru jsme ze závodu ještě nevypadli. Ačkoli mi zanedlouho bude už sto let, stále si dopodrobna vybavím, jak vypadala babiččina zahrádka, a třebaže si to možná jen namlouvám, přesnost detailů mi přijde až fotografická. Teď si ještě představme, jak by to vypadalo, kdyby se mladý kyborg ocitl na sportovním utkání a celý stadion zrovna vítězoslavně zajásal. Budou kyborgové, stejně jako lidé, dávat průchod emocím? Docela by mě zajímalo, zda takové prožitky budou vnímat podobně jako my — a zda to ovlivní jejich subjektivní zakoušení času.

překlad Jan Prokeš