Dystopický thriller Zóna Jedna z r. 2011 se z Whiteheadovy tvorby výrazně žánrově vymyká. Tématem je virus, který nakažené jedince proměnil z 99 procent v masožravé skely a v 1 procento netečných bloudů. Veškerá civilizace se zhroutila, ale „lidé“ přežili a pouštějí se do její obnovy. Děj se s mnoha odbočkami do minulosti odehrává během tří dnů, během kterých si Mark Spitz a jeho „čističi“ berou zpět části Manhattanu. Ale nějak se to zvrtne…

Doslov: SKELOVÉ A BLOUDI COLSONA WHITEHEADA ANEB PROČ JE NOSTALGIE NEBEZPEČNÁ

Nebývá příliš obvyklé, aby se v jednom díle sešlo tolik žánrů, tolik forem, pomíchaných a přecházejících z jedné do druhé. Ve Whiteheadově knize Zóna Jedna, která se zřejmě nedočká ani prequelu, ani sequelu, se snoubí zombie horror (ač slovo zombie v celé knize ani jednou nepadne) s postapokalyptickým románem a dystopií (přičemž je docela možné, že jedna právě skončila a druhá se teprve chystá), s esejí o městě jako samostatného (a svým způsobem nesmrtelného) artefaktu, alegorií života v New Yorku, úvahami o lidské paměti i o tom, co dělá z lidí monstra, výpady proti politické manipulaci či meditací o „zploštělé kultuře“. Dojde i na lásku v době zmaru. A také je to velmi podrobná příručka přežití (následujících pěti minut).

Snové obrazy, sugestivně navozená atmosféra, myšlenkové pochody hlavní postavy, brutální scény, zkratky, střihy a vsuvky, odbočky, flashbacky, hutnost vyjádření, zastřenost, to všechno si žádá neustálou čtenářovu pozornost, aktivní (akční) účast, stejně jako to holá skutečnost a boj o přežití žádají po Marku Spitzovi. Zároveň můžeme na text nahlížet jako na surrealistickou báseň, která přímo volá po zfilmování a která zároveň nastoluje otázku: Může být konec světa poetický?

Colson Whitehead stvořil mnohovrstevnatý román (jednotlivé vrstvy připomínají podlaží mrakodrapu, v němž nejezdí výtahy) a záleží na ustrojení každého čtenáře, která vrstva v něm zarezonuje nejvíc. Zároveň platí, že pokud na některém podlaží ustrne příliš dlouho, bude po zásluze potrestán. Ironie, satira, cynismus, skepse – někdy v jemném náznaku, jindy jedním máchnutím sekerou. Zdání optimistického konce se o pár stránek dál ukáže jen jako manažersky dokonale zvládnuté PR, anebo jen bublina, do které se zbylé lidstvo uzavřelo a která musí dřív nebo později prasknout.

Colson Whitehead je americký autor, a využívá tedy americké prostředky, témata a zdroje popkultury (včetně citací Public Enemy i Bee Gees). Pro českého čtenáře a filmového fanouška je příjemným zjištěním, že si mimo jiné bere na mušku americký optimismus koncentrovaný do výroku „to zvládneš“ v nejrůznějších podobách.

V Zóně Jedna jsou všichni hrdinové i ti slabí/váhaví už dávno mrtví. Zůstali průměrní, béčka. A u Marka Spitze opravdu platí, že kdo je připraven, není překvapen. Nejen proto, že si uvědomuje, že „když se nesoustředíte na následujících pět minut, nepřežijete je,“ ale proto, že zásadní chybou všech těch hrdinů a váhavců je vždy jedno a to samé: propadnutí nostalgii. Ten jediný cíl, to jediné přání – vrátit svět do doby před katastrofou. Ať si Buffalo šíří naději, že zítřek bude „náš“, je to pořád jen nostalgická touha po věcech minulých. Mark Spitz chápe nostalgii jako to největší nebezpečí. Jistě, v mnoha příbězích veškerá nebezpečenství překonají právě ti nenápadní, průměrní, „hloupí“ Honzové. Ale i když vše dobře dopadne a oni to zvládnou, svět už stejně nikdy není jako dřív. To zjistil i Frodo a jeho přátelé v Tolkienově Pánu prstenů. Průměrný Mark Spitz se ale z průměrnosti vymyká svou lhostejností k budoucnosti, což se ukazuje jako jeho největší síla. I když i on se někdy „nechá unést“.

Colson Whitehead nenapsal jen další zombie vyvražďovačku v řadě. Za všechny knihy se zombie tématikou, které vyšly ve stejném období, jako Zóna Jedna (2011), uveďme – později zfilmované – Brooksovu Světovou válku Z (2006) a Grahame-Smithovu Pýchu, předsudek a zombie (2009). Krom toho, že je Zóna Jedna převyšuje svým filosofickým přesahem, je výlučná i tím, jak zásadním způsobem inovuje atributy zombie popkultury.

Ano, v románu vystupují klasičtí masožraví, nenasytní, zuřiví skelové (od slova skeleton, kostra, kostlivec), představitelé prázdné, bezvýznamné přítomnosti, připomínající loutky hnané posledním zbylým pudem za nejbližším, nejsnadnějším soustem. Ale i tohle klišé Whitehead zpochybňuje – skelové žrát lidské maso nepotřebují, jsou mrtví, jejich posláním je jenom replikace viru, sama sebe. Whitehead ale vedle nich stvořil postavu blouda (angl. straggler), který tvoří jedno procento z přeměněných skelů. Bloudi oproti nim zůstávají dál spojeni se svou lidskou minulostí, která jim dávala smysl, jsou uzavřeni ve svém, zřejmě nejpříjemnějším okamžiku, v momentce svého bývalého života. Nehýbou se, nereagují na vnější podněty, jsou ustrnutí, zamrzlí v čase. Jsou mimo chápání zbylých lidí. A nikdo neví, proč se to najednou změní. Mark Spitz se dohaduje, že důvodem může být snaha (koho?, čeho?) opět vychýlit čerstvě ustanovenou rovnováhu.

Skelové i bloudi jsou oběti, byli jsme to my, jen nemohou ovlivnit to, co dělají. Ale to my mnohdy také ne. Nejsme to pořád my? Máme blíž k bloudům či skelům? Není to vlastně jen do důsledku ztvárněné rozdvojení naší osobnosti?

Mark Spitz vykazuje známky obou. Ač veterán přežití v pustině, na rozdíl od mnoha ostatních v něm stále rezonuje představa, že i skelové byli kdysi lidmi, a snaží se jim nasazovat tváře těch, které znal, což jej uvádí do problémů, které se jinak než kulkou řešit nedají. Když se ptá: „Jak mohu zemřít?“, není to postoj skela? Čím je nyní Mark Spitz, když dříve „jeho činy řídilo něco vyššího než hloupý instinkt“? Bloudi si stále uchovávají paměť a ani Mark Spitz nechce zapomenout. Ostatně k minulosti a vzpomínkám jsou jako bloudi připoutáni i Gary a Kaitlyn. Koneckonců, když svět končí, k čemu se upínat?

Jediný Mark Spitz tuší, že, chce-li přežít, musí se od minulosti odstřihnout a pokusit se přijmout realitu, jaká je. Až na to, že si není tak docela jist, jestli chce přijmout realitu nově vznikajícího řádu, který chystá Buffalo, což není nic jiného než snaha vytvořit svět takový, jaký byl – ach, ta nostalgie –, tedy svět, který opakovaně ničí sám sebe. A Mark Spitz osobně – jak z několika znejisťujících náznaků vysvítá – na něj nemá nejlepší vzpomínky.

Ale jedinou alternativní realitou k „fííínixovské“ realitě Buffala je realita pustiny, realita zbrusu nová, kterou „nemohli poznat, protože ji nikdy předtím neviděli“, kde prostředky starého světa neplatí – a vlastně by ani platit neměly. Mark Spitz tuší..., cítí..., ví, že právě tahle realita získává navrch. Jakákoliv obrana proti ní neexistuje, vždycky dřív či později bude prolomena. Město vždy zaplaví hordy mimoměstských – město vás sežere a vyplivne – vždycky to tak bylo. Jedna civilizace nahrazuje druhou, a ti, co se liší, budou vždy lovnou zvěří. Odtud ty zakázané myšlenky Marka Spitze a ostatních. Poručík se jich zbavil sebevraždou.

Strhujícímu závěru knihy lze ovšem přiřadit další vrstvu, než bychom u běžné zombie literatury očekávali. Mrtví, symptomaticky prošlí tavícím tyglíkem New Yorku, jsou ztělesněním pustiny, nespoutaného živlu, přírody samé, která „vrací úder“, která se konečně vylila z koryta, do kterého jí tolik let lidstvo svádělo a jímž ji regulovalo, živlu, který si konečně začne prosazovat svou. V době českého vydání v ní můžeme klidně vidět pandemii covidu i klimatickou změnu. Svět už nikdy nebude jako dřív. Bloudovský únik do vzpomínek nepomůže a nekonečná střelba do skelů také ne.

Tím, že Mark Spitz vstupuje „do moře mrtvých“ (což můžeme vnímat všelijak), začíná nový film tam, kde ten první skončil. Marku Spitzovi (a potažmo sami sobě) můžeme jen držet palce.

Colson Whitehead (*6. 11. 1969) nepopírá, že inspiraci pro děj čerpal právě z New Yorku, v němž se narodil (v zámožné rodině podnikatele) a který byl v sedmdesátých letech „tak špinavý, že jste byli neustále na pozoru před predátory... Myslel jsem na to, jak si člověk zvyknul na nebezpečí a odpadky a hořící budovy... Nemusel jsem nijak moc bádat, abych si Zóně Jedna dokázal představit postapokalyptický New York, protože jsem v takovém New Yorku v podstatě vyrostl.“ A v jiném rozhovoru navázal: „Zombie jsou skvělou řečnickou rekvizitou pro vyprávění o lidech a paranoii a jsou dobrým prostředkem pro mou misantropii.“ A v dalším osvětlil svůj zájem o zombie a ústřední téma knihy takto: „Moje představa o tom, co dělá zombie tak strašlivé a děsivé, spočívá v uvědomění si pravdy o světě, kterou jste vždycky tušili, že vaše rodina, vaši přátelé, váš ředitel, váš šéf se mohou najednou projevit jako monstra, kterými vždycky byli... Pro mě jsou zombie hroziví v tom, že svět je převrácený naruby, a to je nová realita. Takže ať už jde o vaše město, o vašeho manžela či manželku, představa, že každodennost se může najednou stát strašlivou, smrtící, jde po vás a chce vás dostat, to je pro mě tím, co oživuje zombie příběh.“

Autorova inspirace splétá širokou pavučinu, která se na literárním poli rozprostírá od McCarthyho Cesty (2006), přes Matthesonův román Já, legenda (1954) až ke Camusovu Moru (1947). Hororovou atmosféru čerpá z knih Stephena Kinga, filosofický rámec zase z románů Isaaca Asimova, které „na střední škole četl… [a kteří jej] přiměli začít psát.“

Vzory pro utváření stísněné či houstnoucí atmosféry lze – dle autorových slov – hledat v obou verzích Invaze zlodějů těl (1956 a 1978), ve filmech jako Přepadení 13. okrsku (1976) či Útěk z New Yorku (1981) Johna Carpentera, Scorseseho Taxikář (1976), Hillovi Válečníci (1976), Lumetovo Psí odpoledne (1976), Scottův Vetřelec (1979), anebo Boyleův 28 dní poté (2002). Narážku v knize najdeme třeba i na Fleischerův film Soylent Green (1973). Představa nahánění lidí v pustině, Margiin výkřik o špinavých prackách či Garym vynalezené Laso jsou zase nezakrývaným odkazem na Schaffnerovu Planetu opic (1968). A samozřejmě započítejme všechny tzv. zombie filmy, včetně Úsvitu mrtvých (1978) George A. Romera, který Whitehead zhlédnul jako jedenáctiletý a který ho nadlouho připravil o klidné spaní.

Colson Whitehead vystudoval Harvard a pracoval jako televizní, literární a hudební recenzent pro Village Voice. Ale především je spisovatel, který získal dvakrát Pulitzerovu cenu – v r. 2017 za román Podzemní železnice, v níž zpracovává téma otroctví, a v r. 2020 za román Chlapci z Nickelu, v němž na příběhu černošského chlapce odkrývá praxi skutečné polepšovny, v níž docházelo ke zneužívání i vraždám dětí. Zóna Jedna je Whiteheadovým šestým románem ze současných deseti a v době vydání, v r. 2011, se stala bestsellerem New York Times.

Colson Whitehead je afroamerický spisovatel, ale nemá rád, když je řazen mezi autory, pro něž je rasa ústřední téma: „V některých mých knihách jsou rasa a rasové představy důležitou součástí příběhu, jindy ne. Newyorský kolos [2003] je prostě o městě; není to o černošském městě, je to o městě. Sag Harbor [2009], ačkoli má 95 procent afroamerického obsazení, pro mě není tolik o rase; je to jen o dospívání... a vytváření identity. V mé představě o apokalypse nebylo na rasu místo. Přišlo mi, že když sedíte v pizzerii a nad vámi je deset tisíc živých mrtvých, není tak úplně důležité, jestli je člověk, se kterým jste tam uvízli, černoch, žena, Kanaďan nebo má legrační jižanský přízvuk. Soustředíte se na jedno: ,Jak se odsud dostaneme?ʻ“

Whitehead ovšem tak trochu klame tělem a hraje si s námi. My v Česku bychom měli brát v úvahu, že téma rasy v Zóně jedna bude americký čtenář vnímat mnohem intenzivněji.

Klíč k jednotlivým podlažím – včetně rasového sklepení – Zóny Jedna se skrývá v kultovním filmu George Romera z roku 1968 Noc oživlých mrtvol (ostatně Romero sám se odvolával na inspiraci románem Já, legenda). Whitehead, stejně jako Romero, vůbec nehovoří o „zombie“ nebo o „nemrtvých“, ale o „těchhletěch (věcech)“ (v Romerově filmu vystupují jako „these things“). Pro Whiteheada jsou skelové „mrtví“ ve smyslu „vnitřně mrtví“, čímž se vrací zpět k původnímu významu slova „zombie“: Ti v místě svého původu, na Haiti, nebyli ani nemocní, ani kanibalové, ale oběti náboženství, které z nich učinilo otroky, jedince ovládané vůlí svého pána.

V Romerově Noci oživlých mrtvol je hlavním hrdinou – kladným – černoch. Což na hlavu postavilo tehdejší představu, že zombie (znázorňovaný v odstínech černé) ohrožuje bílý, čistý svět. Skrytě rasistické chování některých postav je zjevné v celém průběhu filmu, ovšem teprve závěr s ozbrojenými vidláky zesilující rasovou linku povyšuje vyvražďovačku na mnohem vyšší level.

Whitehead vzdává v Zóně Jedna poctu Romerovu filmu a využívá v psaném textu toho, co film ze své podstaty nedokáže. Nechá na čtenářovi, aby si utvořil vlastní představu o Marku Spitzovi. Pravé jméno se nikdy nedozvíme, víme jen to, že ve starém světě je stálým béčkem, „jejich typickým, jejich většinovým, jejich průměrným“. Teprve lakonická poznámka v závěru knihy nám vybudovanou představu – s největší pravděpodností – zboří. A zpětně se nám odhalí některé poněkud záhadné vzpomínky, výjevy či odkazy, ať již „téma z rekonstrukce“, což v USA rezonuje s obnovou Jihu (1865–1877) po občanské válce, kdy bylo zrušeno otroctví, anebo zmínka o tom, jak Mark Spitz kdysi dostal olověnou trubkou do hlavy. A i na onu citaci výše budeme nahlížet jinak.

Autora těchto řádek by ovšem také zajímalo: Proč má Colson Whitehead takovou pifku na Connecticut?

l. bosch, překladatel, únor 2022