Všeobecná deklarace lidských práv v povídkách, ilustracích a rozhovorech (vychází ve spolupráci s Post Bellum)

Čtrnáct českých spisovatelek a spisovatelů se inspirovalo četbou Všeobecné deklarace lidských práv a dalo vzniknout originální sbírce třiceti příběhů, která osobitým způsobem odráží všech třicet článků tohoto klíčového dokumentu 20. století. Na příběhy navazuje krátké zamyšlení nad budoucností nejen lidských práv. Pestrost textů doplňuje tvorba jednatřiceti ilustrátorek a ilustrátorů, kteří jednotlivé texty doprovázejí.

Projekt Deklarace navíc obsahuje soubor rozhovorů (podcastů) s filozofem Danielem Kroupou, který čtenářům nabízí hlubší vhled do lidskoprávní problematiky. V závěrečné debatě se spolu s ním nad budoucností lidských práv zamýšlejí také Tomáš Sedláček a Klára Laurenčíková. Všechny rozhovory si čtenáři mohou poslechnout po naskenování jednotlivých QR kódů v knize. České znění deklarace namluvila Monika Načeva.

Všeobecná deklarace lidských práv, která byla přijata 10. prosince 1948 na půdě OSN. Měla od počátku mnoho nepřátel, zejména mezi autoritáři, diktátory a totalitními režimy. Nehlasoval pro ni Sovětský svaz ani jeho satelity, včetně Československa.

Mezi odpůrce Všeobecné deklarace lidských práv se však od samotného počátku stavěli také sociální vědci sdružení v respektované Americké antropologické asociaci. Činili tak vlastně z podobných důvodů jako zastánci totalitních ideologií. Jednotlivec, podle jejich mínění, uskutečňuje svou osobnost díky své kultuře, věda neobjevila způsob, jak kvalitativně hodnotit kultury a každá kultura má své hodnoty a svá pravidla, která z ní vycházejí. Zkrátka myšlenka lidských práv je produktem západní kultury a my nemáme žádné právo vnucovat je jiným kulturám.

Pravda, na lidská práva můžeme pohlížet jako na produkt evropské kulturní tradice, která ve své antické řecké fázi přišla s pojetím občanství rovného před zákonem; ve své římské fázi s pojetím práv národů; ve své židovské fázi s koncepcí člověka jako obrazu božího; v epoše křesťanské s pojetím člověka, pro jehož spásu položil syn boží svůj život na kříži. Nu, a protože spása zde znamená tělesné, tedy individuální vzkříšení člověka, stane člověk před bohem jako jednotlivec. Jinými slovy, člověk, každý člověk ve své jedinečnosti je v očích božích absolutní hodnotou. Tím spíše jí ovšem musí být pro nás lidi navzájem. Tím, že se totiž navzájem přijímáme jako lidé, přijímáme povinnost uznat jeden druhému jeho lidský nárok žít, nebýt zotročen a přivlastňovat si věci.

z textu filozofa Daniela Kroupy, jednoho z autorů publikace, pro ČRo Plus z roku 2018

Gonzáles Macías: Atlas majákůna konci světa

Nakladatelství 65. pole vydává v edici Za obzor další ze svých výjimečných atlasů. Autor za knihu obdržel cenu španělského ministerstva kultury.

González Macías čtenářům vypráví neobyčejné příběhy majáků a jejich strážců, vycházející ze skutečných událostí. Navštíví s ním zapomenutá místa s jejich osamělými obyvateli a fascinujícími příběhy. Mnohdy z vyprávění až mrazí, jindy okouzlí svou romantikou a dobrodružstvím.

Mezi klady této publikace nepatří jen čtivost, ale i ilustrace a odbornost - námořní mapy a technické náčrty. Je tudíž nejen zábavná, ale i poučná. Její přečtení dává čtenáři možnost poznat místa na naší planetě, o kterých by se jinak těžko dozvěděl. 

Slepý strážce opatruje světlo na dálném ledovém severu, statečná dívka podniká záchranu několika trosečníků, budování majáku u protinožců vede k vyhynutí ptačího druhu, děsivý přízrak uvnitř majáku píše po nocích na psacím stroji, výstřední obchodník vztyčuje neuvěřitelnou věž na otevřeném moři, dva znesváření strážci majáku spolu žijí na ostrůvku a trpí klaustrofobií. V podivuhodných příbězích prodchnutých samotou, šílenstvím, odvahou a radostí se majáky v těch nejvzdálenějších končinách proplétají s životy Edgara Alana Poea, Virginie Woolfové a Nelsona Mandely.