Pobyty v Indii zanechaly v Octaviu Pazovi hluboké stopy a ovlivnily nejen jeho básnickou tvorbu, ale také nahlížení na kulturu, umění, politiku a filosofii. Své osobní prožitky člověka patřícího do západního kulturního okruhu při setkávání s touto východní kulturou zpracoval v knize Indické odlesky, v jednom z posledních děl, které napsal. Esej nejen rozšiřuje naše znalosti o tak odlišné realitě, jako je ta indická v porovnání s tou západní, ale nutí nás rovněž nahlížet na plodné rozpory (někdy i soulad) mezi naším viděním světa a tím orientálním, nutí čtenáře hledat analogie na jedné straně, na straně druhé kontrasty. Octavio Paz v textu na mnoha místech srovnává mexickou a indickou společnost, upozorňuje na to, co je oběma kulturám společného a v čem se liší. Čtení eseje narušuje naše rutinní smýšlení o světě a nebyl by to Octavio Paz, kdyby v knize nevedl dialog s námi samými jako lidskými bytostmi.

Ukázka z knihy:

Ráma a Alláh

První, co mě na Indii překvapilo, ostatně jako všechny, je různorodost výbušných kontrastů: modernita a archaismus, přepych a chudoba, smyslnost a asketismus, nedbalost a výkonnost, poddajnost a násilnost, pluralita kast a jazyků, bohů a rituálů, zvyků a idejí, existence řek a pouští, rovin a hor, měst a vesniček, venkovský život a průmysl na staletí vzdálené v čase a přitom obojí na jednom místě. Nejvýznamnější zvláštnost, kterou se Indie vyznačuje, však není ekonomické či politické povahy, nýbrž povahy náboženské. Koexistence islámu a hinduismu. Nejkrajnější a nejpřísnější monoteismus vedle bohatého a barevného polyteismu je spíše hlubokou ranou než historickým paradoxem. Mezi islámem a hinduismem existuje nejen rozpor, ale i neslučitelnost. V islámu je teologie jednoduchá a přísně daná, rozmanitost sekt a doktrín v hinduismu působí závratě. Mezi muslimy minimum obřadů, mezi hinduisty hojnost ceremoniálů. Hinduis­mus, to je soubor komplikovaných obřadů a islám je ryzí a jasná víra. Islámský monoteismus kategoricky stvrzuje nadřazenost jediného Boha, jediného učení a jediného bratrstva věřících. Jistě, islám zažil a zažívá všelijaká dělení, ta však nejsou hluboká a četná jako v hinduismu. Hinduismus připouští nejen pluralitu božstev, ale i doktrín (daršan), sekt a kongregací věřících.

Některá z těchto bratrstev vyznavačů – skutečné náboženství uvnitř jediného velkého pluralitního náboženství, jímž hinduismus je – se blíží křesťanskému monoteismu, například to, jež se zasvětilo Kršnovi. Jiná připomínají spíše původní polyteis­mus indoevropských národů. Mají božstva, která střeží kosmický řád, bohy válečníky a bohy zemědělství a obchodu. V některém případě i boha stvořitele, v jiném kruh po sobě jdoucích kosmických období s jejich průvodem bohů a pozemských zástupů. Není nic odlišnějšího než velké náboženské, básnické, historické a právní knihy hinduistů a knihy indických muslimů. Také neexistuje nic protichůdnějšího než jejich architektonické, umělecké a literární styly. Jde o dvě civilizace přítomné tváří v tvář na jednom území, nebo o dvě náboženství v lůně jedné civilizace? Na tuto otázku nelze odpovědět. Hinduismus se zrodil v Indii a má důvěrný, pokrevní vztah k védskému náboženství, což bylo náboženství árjských kmenů, které pronikly na subkontinent v druhém tisíciletí před Kristem. Naproti tomu islám je již utvořené náboženství, které přišlo zvenčí a k jehož teologii už nebylo zapotřebí nic dodávat. Navíc přišlo jako víra cizích vojsk, která v 8. století vtrhla do Indie. Šlo o vnucené náboženství. Bylo ale také něčím víc. Islám velmi brzy zapustil v Indii kořeny a stal se před tisíci lety vírou mi­lionů lidí.

V průběhu celá staletí trvajícího soužití si obě společenství uchovala svoji identitu. Nedošlo k propojení. Přesto však muslimské a hinduistické Indy spojuje mnoho věcí: podobné zvyky, jazyky, láska k rodné hroudě, kuchyně, hudba, lidové umění, oděv a dějiny, abychom zkrátili výčet, jenž by mohl být nekonečný. Avšak dějiny, které je spojují, je také rozdělují. Hovořil jsem o soužití. Musím dodat, že toto soužití bylo dlouhým soupeřením plným podezřívavosti, výhrůžek a zatvrzelého boje, který se často změnil v krvavé střety. K prvním vpádům muslimských válečníků došlo v roce 712 v provincii Sindh. Zpočátku šlo o výpravy za kořistí. Tyto vpády se však brzy proměnily ve skutečné dobyvatelské invaze. Po obsazení Paňdžábu následovalo založení Dillíského sultanátu (1206). Sultanát byl až do svého zániku v 16. století opakovaně obsazen různými dynas­tiemi, které všechny byly tureckého původu. Dobyvatelé a jejich následovníci nechali téměř netknutou sociální strukturu, takže na venkově a na vesnicích se život nijak citelně nezměnil. Velkou změnou ve městech bylo odsunutí dávných vládnoucích skupin – bráhmanů, kšatrijů, bohatých obchodníků –, jimž byla nadřazena nová turecká aristokracie. Tak následkem vojenského vítězství, které nezasáhlo základní sociální struktury, došlo ke změnám náboženským, politickým a ekonomickým.

Hojně se konvertovalo k islámu. Politikou sultánů bylo udržet status quo, neboť většinu obyvatelstva tvořili hinduisté a konverze mečem, jak o ní uvažovali ortodoxní muslimové, by vyvolala pouze těžké nepokoje. Na druhou stranu sultáni a šlechta „hleděli vždycky zachovat svou převahu nejen nad domorodci, kteří nebyli muslimové, ale i nad Indy, kteří přijali muslimskou víru, a dokonce i nad tureckými muslimy přicházejícími ze vzdálených oblastí Turecka“. Dillíský Sultanát byl centrem muslimského světa, jakkoli rozeštvaného vnitřními boji a povstáními ctižádostivých šlechticů. Jeho vrchol nastal v době obecného muslimského úpadku a velké katastrofy, která ukončila existenci chalífátu – dobytí a vydrancování Bagdádu Čingischánovými hordami v roce 1258. Dillí se stalo velkým a přitažlivým centrem islámského světa a mnoho intelektuálů a umělců našlo v novém hlavním městě útočiště. Avšak nehledě na kulturní znamenitost Dillí, nelze říci, že by sultanát byl v oblasti vědy a filosofie obdobím srovnatelným s Bagdádem nebo Córdobou. Skutečně, Dillí nemělo ani Averroa, ani Avicennu. Skvělé tvůrčí období islámu bylo završeno.

To je jeden z historických paradoxů muslimské Indie. Její vrchol se kryje s úpadkem islámské civilizace. Existovali samozřejmě vynikající básníci, jako Amír Chosrau, jenž psal jak persky, tak hindsky. Muslimové významným způsobem přispěli k historiografii, což byl žánr, který v hinduis­tické literatuře téměř neexistoval. V porovnání s dějinami byla neméně důležitá hudba, z hlediska vztahů mezi muslimskou a hinduistickou kulturou možná ještě důležitější. Je známo, že indická hudba hluboce ovlivnila hudbu arabskou i hudbu Střední Asie. Proto jsem výše poznamenal, že mezi tím, co spojovalo obě společenství, se nachází hudební umění. Přesně naopak než tomu bylo v architektuře a malířství. Srovnejte Éllóru a Tádžmahal nebo nástěnné malby Adžanty s mughalskými miniaturami. Před očima nemáme různé umělecké styly, nýbrž dvě rozdílná pojetí světa. A konverze domorodců? Již jsem naznačil, že miliony lidí přijaly novou víru. Téměř všichni konvertité patřili k nízkým kastám. Tak jako v případě Mexika konverze je výsledkem kombinací mnoha okolností. První okolnost byla politické a vojenské povahy. Šlo o dobytí území. Islám vzápětí otevřel možnosti zbavit se řetězu po sobě jdoucích znovuzrození (strašný karmický zákon akcí a reakcí), čímž přinesl osvobození nejen náboženské, nýbrž i sociální, jelikož konvertita vstoupil do bratrstva věřících. A konečně třetí okolností bylo působení muslimských misionářů. Stejně jako misionáři v Novém světě i súfisté zaníceně kázali, a to ve dvou oblastech, které jsou dnes oficiálně spravovány islámskými režimy: v Pákistánu a Bangladéši. 

překlad Anna Tkáčová