Fiktivním vypravěčem je pomocný učitel a hudebník Jon, odvlečený starým, mrzoutským strýcem Ivarem do rybářské chaty u horského jezera, které patří rodině, kam až paměť sahá, aby společně týden rybařili. Místo je idylické jako z pohlednice: „Dřevěný člun klouže po černém zrcadle hladiny, nad břehem visí bílý opar, nad ním roztroušené pokroucené horské břízy a smrky.“ Ale oni tam nejsou proto, aby si užívali: umanutý strýc chce, aby Jon převzal starost o jezero, aby se naučil mnoho věcí. Při společných hovorech dojde mj. na rodinu, hudbu a životní filozofii. Podzimní rybolov se stane výchovnou metodou starého rybáře. Pro Jona je to náročná zkouška, ale pro čtenáře čiré potěšení.

Komorní příběh byl vyznamenán Cenou za literaturu psanou variantou norštiny nynorsk. Nebylo snadné najít překladatele, který by si na text troufnul: Ivar mluví hallingdalským dialektem používaným v topograficky výrazném údolí táhnoucím se od východu směrem k západním fjordům a k Bergenu, zatímco autor píše zmíněnou menšinovou variantou nynorsk. Překladu se ujala legenda české skandinavistiky Jarka Vrbová: „Dialekt je nejen náročný na porozumění, ale překladatelsky náročný i v tom, že bylo třeba promluvy obou mužů co nejzřetelněji odlišit. A přitom se nepokoušet strýcovu řeč napodobit nějakým českým nářečím. Netroufám si posoudit, jak se mi to povedlo. Ti dva spolu strávili jeden týden, ale já si v duchu přehrávala jejich rozmluvy víc než půl roku.“

Ukázka:

Pondělí Za rok budeš muset všechno zvládnout sám „jestli chceš bejt rybář, musíš myslet jako ryba.“ Strejda Ivar se mi dívá zpříma do očí. Čelo má sice zbrocené potem, ale americká pěšinka ve vlasech drží perfektně. Stojíme na svahu u chaty. Jezero Storsenn se táhne k západu. Je větší, než si ho pamatuju. V zářivě jasném podzimním dnu Ivar mžourá. Má vysoké gumovky, plstěný kabát, pletené palčáky a čepici se štítkem a s chlopněmi. Od parkoviště jsou to sem jen čtyři kilometry, ale pro Ivara jako by to bylo čtyřicet. Nahoru supěl v předklonu. Zemská přitažlivost a poškozené obratle ho tlačily k zemi. Dvakrát sebou seknul. Poprvé špatně šlápl a upadl na bok. Ruksak i s ním skončil v nízkém lese. Syčel jako had, když jsem ho odtamtud vymotal. Chvíli nato se na cestě skácel pozadu a zadkem se vklínil mezi dva balvany.

Když jsem mu přiskočil na pomoc, rozehnal se po mně holí. Vyprostil se vlastními silami tak, že se komíhal zpředu dozadu. Pak na pravou nohu kulhal. Říkal jsem si cestou, že strejda už na podzimní rybaření ve studeném horském jezeře nestačí. Špatně udržuje rovnováhu, má oslabený zrak i sluch, bez přestání ho zebou ruce, ale jazyk má ostrý jako břitvu. Vlastně jenom ta pusa mu funguje. Od chvíle, kdy jsem ho ráno vyzvedl, mi nepoložil jedinou otázku. Takže nic nenasvědčuje tomu, že povedeme rozhovor, půjde o samomluvu. Neřekl jsem jedinou větu, jen krátké odpovědi: „Jo,“ „Ale jo,“ „Aha, tak jo.“ Strýc Ivar naopak mluvil bez přestání: „Jednou jich tu byla spousta. Jednou jsem dostal tříkilovýho. Jednou v srpnu tu ležel sníh. Jednou jsme tu vzývali Měsíc a oheň. Kdysi tu stály dvě chatky, ta starší byla z kamene a hlíny. Kdysi jsem měl pramici. Dědek tu měl krávy, byla to vlastně salaš, krávy musely mít v noci přes hřbet přehozenou deku, aby nezmrzly, ale dědek tak měl aspoň pro rodinu mlíko. Dohlížel na jezero, v ruce hůl se stříbrnou rukojetí ze starýho revolveru, hůl sama byla z hlavně pušky. Takoví byli tví předkové. Jone. Tvrdý. Kam paměť sahá.“

Jsou tři odpoledne. Jezero leží skoro tisíc metrů nad mořem. Je tmavomodré a drobně se vlní. Ivar se vykroutí z popruhů ruksaku. Sedne si na kámen. Když vstává, tvář se mu zkřiví do bolestné grimasy. Pak se nadechne a řekne: „Chci, abys to tady dostal ty, Jone. Jezero, člun, lodní boudu, sítě a všechno, co tu je. Radši bych byl, kdyby to dostal někdo, kdo se k tomu vyloženě hodí. Jenže kdysi jsem slíbil, že Storsenn zůstane v rodině. Přitom jsem odjakživa tvrdil, že majetek chvíli je a pak zas néni. Hlavní jsou lidi kolem. Máme nohy, nevězíme v zemi kořenem. Tohle místo je ale vyjímečný. A musí halt zůstat v rodině.“ Koukal jsem na něj a mlčel. Nevěděl jsem, co na to říct. Byl jsem tu jednou jako kluk. S tátou a Ivarem přes víkend ve slunci a teple letního dne. Ivar chtěl, abych s ním vyjel na vodu. Vytáhli jsme člun. Táta zůstal v chatě na břehu. Když jsme vyjeli na jezero, měl jsem strach a vztek. Jezero bylo obrovské, černé a hluboké. Neměli jsme záchrannou vestu a Ivar ani já jsme neuměli plavat. „Když dostaneš strach, nikdy se nedívej dolů. Vždycky nahoru,“ řekl mi rovnou.

Lehl jsem si na dno člunu, měl jsem mokrá záda, protože dovnitř na několika místech zatékalo, upřel jsem pohled na formace mraků uhánějících velkou rychlostí a z toho, co mi pak Ivar říkal, jsem neudělal nic, jen jsem zavřel oči, těšil jsem se do tátova náručí na břehu, a teprve pak jsem přestal brečet. Teď tu teda zase stojím na břehu jezera s vyčerpaným, udýchaným Ivarem a ten čeká na nějakou mou reakci. Jsem z toho paf a vyrazím ze sebe jen: „Já?“ „Jo, ty. Představ si,“ odpoví Ivar.

Bylo mi jasný už nějakou dobu, že Ivar mi chce říct něco důležitého. Už od chvíle, kdy se mi před půl rokem ozval a domluvil se mnou tuhle cestu. Byl jsem zrovna ve zkušebně, když zavolal. Čekal jsem na ostatní muzikanty. Chtěli jsme oprášit starý kousky, možná i začít něco novýho. Měli jsme štěstí, v létě budeme hrát na šňůře. Měl jsem něco svého. Ne že bych si musel v pracovních dnech moc namáhat hlavu, ale mimo práci jsem měl něco svýho, pro mě důležitýho. Strejdovi jsem tehdy slíbil, že s ním tenhle týden strávím. Byl jsem nejspíš v dost velkorysé náladě a přikývl jsem. Ivar to vzal jako samozřejmost. Když jsem zahnul na parkoviště, ukázal do jednoho rohu a řekl: „Já nechával auto tamhle. Dej ho tam taky.“ Na velkém parkovišti sice nebylo žádné jiné auto, ale postavil jsem ho tam. Jakmile jsem zatáhl ruční brzdu, Ivar už stál u kufru auta, navlíkl si batoh na záda, vytáhl březovou hůl, opřel se o ni a čekal. Vzal jsem svůj batoh s ložním prádlem, s nějakým oblečením, jídlem a pitím. Dost náklad. Nakonec jsem si pověsil přes rameno kytaru z blešáku a dali jsme se na cestu. metrů převýšení. Čtyři kilometry do dálky.

překlad Jarka Vrbová